Ples nebo bál?

Tanec je jeden z nejstarších oborů umění, ne-li uměním nejstarším. Pohybem vyjadřoval a sděloval člověk poprvé (dříve než řečí) zážitky, svá přání, své city… Mohla to být u pravěkého člověka radost z úlovku, chuť k boji nebo obavy před osudem. V jeskyních severního Španělska i jinde se našly otisky nohou tančících pravěkých lidí, které svědčí o tom, že šlo o tance obřadní.

Podobného rázu byly ve starém Řecku průvody na oslavu boha Dionýsa: tedy průvod bakchantek, satyrů a silenů, kteří bujným pohybem vyjadřovali radost z úrody. Od Řeků je jen krůček k Římanům, jen z Dionýsa se stal Bakchus. A ačkoli si postupem doby osvojili lidé i jiné druhy umění, tak tanec nezmizel, jen dostával jinou funkci. Vznikly tance kolové, řadové, panské, lidové a i hudba se jimi obohatila.

Historie plesů tak, jak je chápeme dnes, sahá do 15. a 16. století. Ujala se na španělském a francouzském královském dvoře. Jak tehdy vlastně tanec vypadal? Tančil se párový tanec pavana a také další tance - menuety. Sám král Ludvík XIII. byl tvůrce tance merleson, který trval hodinu a měl šestnáct figur. V sedmnáctém století potom v Polsku vzniká i kotilion, jehož název je odvozen od šustivé spodničky. Kdy na scénu vstoupily tance, které známe dnes, tedy polka a valčík? Valčík byl v 80. letech 18. století coby první párový tanec, kdy spolu tancoval muž a žena, nejprve odsuzován jako nemravný. Až později se stal velice módním. V roce 1830 z východních Čech přistoupila polka, do které se zakoukal Johann Strauss, který si ji přijel do Prahy obhlédnout. A sám jich pak několik složil.