Jiří Vrána se narodil před 65 lety
Z jedné melodie Jiřího Vrány a textu Václava Babuly zaznívá: „Život plný štěstí nebo nesnází, všechny naše cesty hudba provází. Jako úsměv mámy píseň umí hřát, jen si přej, ať s námi je tu napořád….“ V pořadu Hrajte, kapely! autora Václava Kováře vám nabízíme medailon Jiřího Vrány. Poslouchejte ve čtvrtek 1. března 2012 v 16.55.
Jiří Vrána sepsal svoje vzpomínky v roce 2005 a nazval je podle úvodní skladby „Život plný štěstí nebo nesnází…..“
Jiří Vrána se narodil 1. března 1947, tedy před 65 lety. S rodiči a starším bratrem Martinem vyrůstal ve Zdounkách u Kroměříže. Ve své knize rád vzpomíná na své šťastné dětství v dobré rodině, kde se muzicírovalo.. Již v první třídě uprosil rodiče, aby se po vzoru Martina mohl učit hře na housle. Velkým příkladem a autoritou malému Jirkovi byl dědeček Zbytek, vynikající muzikant, klarinetista, s obrovským archivem not, jenž působil u vojenské hudby ve Vídni.
Od deseti let se Jiří věnoval hře na klarinet, který mu doslova učaroval. Denně poctivě hrál a cvičil až čtyři hodiny a brzy dostal možnost hrát na klarinet ve školním orchestru. U ostatních orchestrů stál většinou za kapelou a nahlížel, co každý nástroj hraje. V osmé třídě si se spolužáky založili malou kapelu, v níž hrál altsaxofon.
V pátek 13.dubna 1962 po úspěšných přijímacích zkouškách byl přijat na konzervatoř v Kroměříži ke studiu hry na klarinet. To byla obrovská událost. Bohužel netušil tenkrát co jej čeká vzápětí. Jiřímu zemřel milovaný tatínek. Tak jako radost a štěstí, přináší život také nesnáze. Jiřímu bylo 15 let!
Psala se šedesátá léta a byla to opět hudba, ke které se Jiří upínal. Za studií na konzervatoři se stal členem tanečního orchestru Alfa Klub. Muzika jej vábila všude a vůbec netušil, jaké problémy mu způsobí. Ve druhém ročníku konzervatoře na Jiřího přišlo anonymní udání, že hraje na tanečních zábavách a nabádá jazzové fanoušky k výtržnostem. Po nuceném odchodu z konzervatoře, vystudoval gymnázium v Kroměříži. Následovala vojna u Posádkové hudby v Kroměříži, kde se spřátelil, doslova na celý život, s vynikajícími hudebníky, Josefem Lejbou a Václavem Smolou. Jiří rád vzpomínal na účinkování s vojenskou dechovou hudbou, na promenádní koncerty. Po návratu z vojny Jiří Vrána vedl taneční orchestr ve Zborovicích, hrál s kapelou v Roštíně, kterou vedl tehdejší kapelník posádkové hudby v Brně, kpt. Jaroslav Kubáček, jenž se stal Jiřímu velkým vzorem. V roce 1979 se ujal Jiří Vrána funkce kapelníka ve Zdounečance. Tuto dechovou hudbu přivedl k metám nejvyšším, k vítězství O zlatý hrozen a k prvnímu místu na Zlaté křídlovce 1984 v Českých Budějovicích.
I když v hudebním životě sklízel slávu a uznání, v soukromí prožíval nejtěžší období svého života. Stavěl dům, třikrát týdně jezdil na dálkové studium, o večerech a víkendech se stavělo. Postupně se narodily tři dcery. Se Zdounečankou se rozešel v roce 1990. Po rodinné krizi se odstěhoval ze Zborovic zpět do Zdounek a začínal znovu.
Po seznámení sVladimírem Salčákem se komponováním zabýval naplno. Jejich vzájemná spolupráce byla velmi plodná. Jednou z jejich prvních a okamžitě velice známých skladeb se stala píseň Blúdila pěsnička. Po ní následovala celá řada Jiřího melodií s texty Vladimíra Salčáka.
V roce 1996 vznikla nová spolupráce mezi Jiřím Vránou a dechovou hudbou Stříbrňankou. Jiří postupně rozšířil kontakty s dalšími vynikajícími textaři. Rok 1997, tedy rok ve kterém Jiří slavil své 50. narozeniny, byl rokem velmi štědrým a úspěšným. Hudební vydavatelství EDIT vydalo Jiřímu Vránovi profilové CD pojmenované po úvodní písni alba s názvem Najpěknější děvčice s textem Václava Babuly.
Rok 1997 byl také rokem založení volného sdružení Misie dechové hudby v Moravských Budějovicích. Jiří Vrána byl jedním ze zakládajících členů tohoto sdružení. Posláním sdružení je propagace kvalitní dechové hudby její osvěta, ale především setkávání příznivců tohoto žánru při koncertech, festivalech a přehlídkách, diskuse k úrovni a prezentaci, setkávání autorů a textařů, publicistů a vůbec všech, kterým není současný stav degradace dechové hudby lhostejný. A právě díky misii se Jiří Vrána seznámil s Miloňem Čepelkou, Ádou Školkou, Jaroslavem Hájkem, Ladislavem Prudíkem a mnoha dalšími.
Druhé autorské CD vydává Jiřímu Vránovi vydavatelství Edit v roce 2002, tedy k jeho 55. narozeninám. Dávno před autorským koncertem 25.dubna 2002 byl velký sál Domu kultury v Kroměříži vyprodán. Atmosféra koncertu byla neopakovatelná, jedinečná. Kdo zažil, zajisté potvrdí má slova.
Stříbrňanka exelovala, přítomnost významných, ale hlavně ctěných a uznávaných osobností, společensky zvýraznila a pozvedla tento koncert na jednu z nejzdařilejších akcí. Bohužel, tak jako vždy chyběl rozhlas o televizi ani nemluvě. Hloupé výmluvy na rozpočet neobstojí, při letmé konfrontaci s uváděnými pořady, které žánru dechové hudby namnoze více ubližují, než pomáhají. Co by za takový koncert dali naši sousedé na východ, sever, jih či západ od našich hranic, nechci ani domýšlet.
CD bylo pokřtěno názvem Vyznání Jiřího Vrány a bylo zajímavé také tím, že k osmi skladbám připsala texty Marie Kolomazníková, kterou Stanislav Pěnčík nazval ve své knize „Když zazpívají křídlovky II“ kněžnou slováckých dechovek.
Jiří Vrána obdivoval a v pokoře se skláněl před dokonalostí přírody z níž čerpal mnoho motivů a inspirace. Miloval nekonečné procházky a výlety do Chřibů, na Brdo, Salaš. Na konci devadesátých let trávil dovolenou se svojí ženou Martou v překrásném prostředí Vranovské přehrady v hlubokém údolí Chvalatické zátoky. Byl červen, teplé vlahé večery při ohni a debatách s přáteli o hudbě o životě, lásce, zradě. A zde vprostřed lesů zažil Jiří Vrána co sám popisuje takto cituji : „Na stráni pod chatou jsem uviděl to, co již možná v životě neuvidím. Před mýma očima se mihotala spousta zářicích světýlek. Byly to snad stovky světlušek, které se tam slétly. Vehnalo mi to slzy dojetí do očí. Cítil jsem to jako jejich poděkování za písničku Světlušky, kterou jsem složil na text Václava Babuly, ve které se zpívá…
„Stříbrné plamínky lásky slétnou i do očí tvých, když se k nám modrou tmou blíží, pár broučků svatojánských.“ konec citace .
Tango Krásná boží duho, které textem ozdobil Miloň Čepelka, jen potvrzuje moje slova o vztahu Jiřího Vrány k přírodě.
Jeho skladby oslovily posluchače nejen v naší republice, ale také v zahraničí. Spolupracoval s orchestry na Slovensku, ve Švýcarsku, Německu či ve Francii. Zde prožil velmi milá setkání s francouzskými hudebníky. Inspirovalo jej také bretaňské pobřeží natolik, že složil melodii do které se mistrně vcítila uznávaná a renomovaná textařka a básnířka Růžena Sypěnová. Jejich společný valčík nazvali Staré nábřeží.
Jedno moudré přísloví říká: “Svého přítele poznáme v okamžiku, kdy jej ztrácíme“ . Jiří Vrána odešel nečekaně, náhle 8. června 2006 ve věku nedožitých šedesáti let. Ne tak docela. Zanechal nám spoustu krásné hudby, písní a vzpomínek. Ve skladbách Jiřího Vrány lze slyšet zvuky přírody, okouzlení z její dokonalosti, lásku, bolest, žal, ale také radost, štěstí, lidovou píseň a především pak pokoru k paní hudbě. Jeho melodie v sobě snoubí prvky moravské lidové písně, jazzu i populáru. Tuto nádhernou muziku rámují do společného prožitku texty, které jsou dílem vyzrálých básníků a textařů - Miloně Čepelky, Vladimíra Salčáka, Růženy Sypěnové, Marie Kolomazníkové, Hany Čihákové, Václava Babuly či Jaroslava Hájka.
Co píseň to příběh, co příběh, to životní zkušenost a moudrost. Stojí za to, zaposlouchat se do hudby a textů. Obojí nás osloví svojí vytříbeností, uměním a sdělením.
Až pojedete někdy na výlet do kroměřížského kraje, zastavte se na malém hřbitůvku ve Zborovicích. Přímo naproti bráně, nahoře, spí svůj věčný sen hudební skladatel Jiří Vrána. Na pomníku najdeme slova Růženy Sypěnové:
Kdo ze srdce dává jen lásku s přátelstvím,
ten s úsměvem vstává, svět zdá se krásnější,
kdo ze srdce dává, ten najde přátel pár,
jen tak se to stává - přítel je vzácný dar.
Ještě v den odchodu na věčnost, Jiřího Vránu naposledy políbila Múza. Melodie byla stvořena pro poezii Miloně Čepelky a jejich společné poselství nám předávají v písni Lásku opatruj.
S laskavýn svolením Marty Vránové zpracovali a připravili Věra Gremlicová a Václav Kovář.
(Použitá literatura: Vzpomínky Jiřího Vrány „Život plný štěstí nebo nesnází…..“)