Zbojnickými chodníčky

Zbojnictví na Valašsku vzniklo a nejvíce se rozmohlo v době povstání poddaných proti vrchnosti v letech 1621 - 1644. Jakmile z nejrůznějších důvodů nastala přestávka v bojích povstalců, uchylovala se část těch odvážnějších bojovníků ke zboji a tvořily se skupiny, které pobývali v lesích. Za války byl feudální řád silně uvolněn. Pokles autority zemských úřadů, násilí císařských i spojeneckých vojsk, náboženské pronásledování a bída – to všechno přímo pohánělo Valachy, aby hledali spravedlnost se zbraní v ruce. Mnozí chlapci utíkali do hor a dali se na zboj. Na Valašsku se zbojnictví vyvíjelo společně se zbojnictvím na Slovensku, Slezsku, Polsku a v celé karpatské oblasti. Hornatý kraj s rozlehlými lesy a ráztokami, se salašemi a pasekami skoro na rozhraní tří států s možností snadného útěku a přízeň lidu – to všechno dalo zbojnictví na Valašsku osobitý ráz.

Kolem roku 1638 se zbojnictví rozšířilo natolik, že státní moc si se zbojníky už nevěděla rady. A tak byla proti zbojnictví zřízena zvláštní skupina horských četníků složená z mužů znalých poměrů a krajiny. Nazývali se portáši a měli chránit vládnoucí moc před hněvem a pomstou utlačovaného lidu. Mezi portáši ovšem byli i jednotlivci, kteří nezapomněli na svůj původ a postavili se po bok zbojníků proti svým pánům. I když nebyli portáši mezi lidmi nějak zvlášť oblíbeni, vypravuje se o nich řada historek a jejich síle a obratnosti. 

Lid zbojníky miloval a dal jim čestné místo i ve své umělecké tvorbě. Nejvíce oslavil své hrdiny v písních. Ale i ve zbojnických tancích poznáváme odhodlání a také kus nevázaného veselí. S oblibou malovali zbojníky na obrázky na skle a lidé si tyto obrázky rádi kupovali na jarmacích a zdobili jimi své jizby.