Vzpomínka na dvojici muzikantských legend

Společnou zálibou obou osobností byla snaha o uchování kulturního dědictví předků: Martin Holý sbíral horňácké lidové písně, Zdeněk Kašpar navíc i lidové tance rodného Valašska. Hlasy obou (Martinův i v doprovodu jeho synů Luboše a Dušana) uslyšíme v hudebních ukázkách podbarvené zvukem jejich domovských kapel - horňácké Muziky Jožky Kubíka a valašské Cimbálové muziky Jasénka.

Martin HOLÝ (11. 11. 1905 Hrubá Vrbka – 30. 4. 1985 Uherské Hradiště) byl výraznou osobností kulturního života na Horňácku už od meziválečného období – vynikající zpěvák, tanečník, divadelník, autor písní, scénických pásem i divadelních kusů, oblíbený organizátor a svatební družba. Prokazatelné studijní nadání nemohl zúročit – otce-dřevorubce zabil v lese padající strom v Martinových dvou letech a matka-vdova nemohla chlapci dopřát vyšší vzdělání než absolutorium hrubovrbecké evangelické jednotřídky. Škola ovšem vzbudila jeho zájem o četbu a celoživotní sebevzdělávání. Byl nejen výborným zpěvákem a deklamátorem, ale též vyhlášeným družbou a řečníkem; v obci nebylo ničeho, u čeho by chyběl. Byl dlouholetým členem mysliveckého sdružení (tato záliba vzbudila v jeho starším synovi Lubošovi zájem o zvířata a inspirovala  pozdější volbu povolání) a také nadšeným cvičencem v místním Sokole – v tomto demokratickém prostředí se seznámil s učitelkou Miroslavou Páčovou, o devět let starší katoličkou. Na tuto událost i na další příhody z otcova pestrého života vzpomínal jeho syn Luboš v našem rozhovoru pro Týdeník Rozhlas:
„Bylo to spokojené manželství – roku 1930 jsem se narodil já, necelé tři roky po mně Dušan. Páčovi, učitelská rodina z matčiny strany, byli vzdělaní a pokrokoví: maminka byla z dvanácti sourozenců,  všichni se vzájemně podporovali na studiích a většina po první světové válce přešla od katolické církve k církvi husitské, jen ti starší, moja matka a teta Dolfinka, u katolíků ostali, ale „zvlažili“. Otec ostal jedináček, dědečka zabil strom při práci v lese, když mu byly dva roky. Babička, otcova matka,  byla ze čtyř sester Mikloškových - tři se vdaly za dobré zpěváky: jedna si vzala Hrbáče, druhá Holého, třetí Tomeška. To byly nositelky tradic, tých muzikantských genů – všecky mají muzikální potomky. Tak jsme třeba já a Dušan s primášem Martinem Hrbáčem přes babičky příbuzní - druzí bratranci.
Otec měl pouhých sedm tříd evangelické měšťanky, maminka – katolička – byla absolventkou učitelského ústavu. Otec byl navíc o celých devět let mladší, když se prvního února roku 1930 brali, bylo mu 27, mamince 36. Ani v jednom kostele to nebylo možné, tak měli svatbu jen v Brně na úřadě – to bylo na tu dobu něco nevídaného, na venkově téměř nemyslitelného.
Otec byl pro nás  vzorem skoro ve všem – byl to výborný zpěvák a tanečník, hrál ochotnické divadlo, dokonce psal i režíroval divadelní kusy; jeden z nich, hru na motivy lidových pověstí o zbojníkovi Janu Drínovském, pro Horňácké slavnosti v roce 2007 rekonstruoval Ondřej Havelka. Zpívával se starým Ňorkem, s Ňorkovú muzikú, pozděj´ též s Jožkou Kubíkem, a jezdíval i na Myjavu za Samkem Dudíkem, ten si ho velice oblíbil. To se o něm ani moc neví, ale zamlada snil o herecké kariéře:   u velických ochotníků exceloval rolí Jánošíka, a když pak Slováci zakládali národní divadlo, s kamarádem Jurgošem se vydali - pěšky! - do Bratislavy ke konkursu. Spolu s velickým kamarádem Jožkou Zemanem dali podnět k Horňáckým slavnostem. Hlas po něm podědil Dušan – silný, pevný a jasný tenor.“
V pořadu si připomeneme Martina Holého rovněž jako autora zlidovělých písní; jeho syn Dušan, etnolog, vzpomíná, že se otec hlásil k autorství písní, které vytvořil na počest někoho, kdo zemřel, nebo k těm, které vytvořil pro divadelní představení – ty,které otextoval na známé či  upravené melodie, nechal potichu „vsáknout“ do hudebního prostředí svého regionu a svůj podíl na jejich vzniku nijak nepřipomínal. Takový byl osud písně Odchod ze Lhoték nebo jeho nejznámější úprava – Chvalabohu, že sem sa narodil.
Malou rodinnou encyklopedii rodu Holých najdeme v bookletu přiloženému k CD nosiči Zpěvákovo rozjímání. Martin Holý z Hrubé Vrbky (Aton, Brno 2000) v zasvěceném sleevenotu z pera Dušana Holého a v produkci jeho vnuka Martina; z tohoto CD vybíráme i písničky k poslechu v tomto malém medailonu.

O generaci mladší Zdeněk KAŠPAR  (29. 5. 1925- 19. 11. 2002,  Vsetín-Jasenka) stál u zrodu valašské cimbálové muziky Jasénka v roce 1944 a jejím primášem a uměleckým vedoucím byl až do své smrti v roce 2002. Muž mnoha profesí a zálib: učitel (1950-1966 ředitel) na základních školách na Vsetínsku, zpěvák, muzikant-primáš, sběratel, upravovatel i komponista, také organizátor. Jen jeho studia by vydala na samostatnou knihu: začal na reálném gymnáziu TGM ve Vsetíně, další maturitu složil na Učitelském ústavu ve Valašském Meziříčí, posléze absolvoval dirigování sboru a orchestru na Lidové konzervatoři v Ostravě a konečně pedagogický institut ve Zlíně, obor (jak jinak) hudební výchova. Učitelská profese byla pro něj posláním, ale stejně tak se mohl stát profesionálním etnologem či choreologem – v jeho pozůstalosti se dochovalo bezmála pět tisíc zápisů lidových písní a 120 záznamů lidových tanců. Jeho životní láskou byla oblast kolem Velkých Karlovic mezi hřebenem Javorníků a Vsetínskou Bečvou – historická hranice mezi Moravou a Uhrami (tzv. Dolina Urgatina), kde načerpal mnoho repertoárových položek. K postu primáše v Jasénce také kontroval a zpíval v souboru Vsacan a vedl dětský pěvecký sbor Jitřenka na škole ve Vsetíně-Luhu. Kromě úprav pro cimbálovku psal i filmovou hudbu (Zbojnická suita, 1959, Povstalci, 1966), hojně publikoval; výjimečný je zpěvník Padesát valašských písní ze Vsetína (Vsetín, 1982). V roce 1979 natočila ostravská televize filmový dokument Život jako housle o jeho životě a práci. Z diskografie Zdeňka Kašpara je významná řada alb s Jasénkou - např. CD Jasénka: Trvalky, LM Music 1998, CD Valaské pěsničky, Gnosis 2000 (z kterého jsme vybrali závěrečné tři písničky našeho Okénka) nebo profilové album písní a tanců z Velkých Karlovic Přes Javorník chodník (Gnosis 2000), z něhož čerpáme dokonce pětkrát. Po náhlé smrti Zdeňka Kašpara se jeho zápisů  valašských tanců s nápěvy (některé pocházely už ze 40. let minulého století) ujala jeho vnučka, tehdy studentka etnologie Klára Kašparová-Císaríková (*1982); její péčí vyšla publikace Zahraj ně, hudečku – kniha valašských tanců (OS Jasénka Vsetín, 2006).
Přejeme vám příjemný a ničím nerušený poslech.