Už na vojnu rukovat mám

Ve vojenské písni, která vyjadřuje obecný vztah k vojně, většinou nerozlišujeme historicky, ačkoliv vojenský život v této době prodělával mnoho změn. Platí to zvláště o písních z doby verbování a z doby odvodů. Někdo byl násilně odveden a jindy se voják celkem rád na vojnu dával, a to je spíše vodítko individuální, než historické.

V první polovině 18. století byla klasická doba pro vznik verbuňků - tedy tanců a verbovních písní. Tanec verbuňk se u rekrutů v určitých oblastech dochoval jako vzdorovitý výraz citů. Koncem sedmdesátých let 18. století byl zaveden konskripční systém, který se stal velmi důležitým dělítkem pro datování vojenských lidových písní. Těmito lety totiž končí verbuňky a začínají nucené odvody. Období násilného odvádění jako hlavní forma doplňování vojska, bylo také obdobím písní protestních. Obraceli se jako výčitka na pány, kteří vzali syna rodičům.

Roku 1802 byla stanovena vojenská služba u pěchoty na 10 let, na 12 let u jízdy a na 14 let u dělostřelectva. Až mezi lety 1811-1845 byla zavedena obecná čtrnáctiletá služba u všech druhů zbraní. Po tomto období se vojenská služba zkrátila na osm let a od roku 1868 se opět zkrátila, tentokrát na službu tříletou. Avšak svobodný odchod na vojnu často na vlastním koni byl brán jako vnitřní mravní povinnost každého muže.

Zvláštní pozornost ve vojenských písních je třeba věnovat tradičním druhům kavalerie. Větší pestrost se v císařském vojsku objevuje až v druhé polovině 17. století. Do té doby se mluvilo jen obecně o jezdcích a tzv. kyrysnících, což byli vojáci obrněného rytířského vojska. Proto si také dlouho zachovali ve zbroji železný kyrys přes prsa. Pro službu v této těžké jízdě se vždy vybíralo a z tohoto důvodu se kyrysníci objevují velice málo v našich lidových písních.