Toč se a vrč, kolovrátku

Z dějin přástek (Čeněk Zíbrt): Prvními, bezděčnými a často až zbytečně rozmrzelými a bručivými průvodci jsou nám staročeští mravokárci. Těm se přástky nelíbily. Podezřívali je a ha­něli. Štěstí však při tom. Kdyby stesků těch nebylo, nevěděli bychom o přástkách ničeho. Učení historikové, letopisci, kronikáři zaznamenávali kdejakou bitvu, činy panovníků, podivné zjevy na nebi i na zemi, ale k zmín­kám o přástkách prostého lidu se nikdy nedostali. Ty byly příliš nízko pro jejich vznešenost.

Vavřinec Leander Rvačovský popisuje ve druhé polo­vici století šestnáctého „noční toulky“, kde „lid obecný sejde se na přástky, na kterých častokrát čert držívá paznecht, za čímž jde přikázání Božských přestupování a vší pobožnosti zlehčování“. Tomuto stesku a všem podobným třeba rozuměti tak, že scházela se mládež obojího pohlaví a tím dávala přástka příležitost ke schůzkám a zábavám, na něž mravokárci neustále žalovali.

A při krbu, když mrazný přijde leden,
o vašich můrách divné báje snuje
a dětem svým je s chvěním vypravuje:
o polednici, o ohnivém muži,
o světélkách, jež do bran vašich vběhnou,
o plamenech, jež ze zdí vašich šlehnou
a šerem noci modrou hoří růží...“                                 Jaroslav Vrchlický, Na Krakovci