Toč se a vrč, kolovrátku
V tradičním vesnickém společenství patřilo v zimním období k hlavním domácím činnostem spřádání lnu. K přástkám se vztahovala i řada různých zvyků, nezřídka s milostným podtextem. K příjemnému adventnímu posezení – třeba i bez kolovratu – zve Zdeněk Vejvoda ve Folklorním okénku ve středu 7. prosince 2016 za pět minut pět odpoledne.
Z dějin přástek (Čeněk Zíbrt): Prvními, bezděčnými a často až zbytečně rozmrzelými a bručivými průvodci jsou nám staročeští mravokárci. Těm se přástky nelíbily. Podezřívali je a haněli. Štěstí však při tom. Kdyby stesků těch nebylo, nevěděli bychom o přástkách ničeho. Učení historikové, letopisci, kronikáři zaznamenávali kdejakou bitvu, činy panovníků, podivné zjevy na nebi i na zemi, ale k zmínkám o přástkách prostého lidu se nikdy nedostali. Ty byly příliš nízko pro jejich vznešenost.
Vavřinec Leander Rvačovský popisuje ve druhé polovici století šestnáctého „noční toulky“, kde „lid obecný sejde se na přástky, na kterých častokrát čert držívá paznecht, za čímž jde přikázání Božských přestupování a vší pobožnosti zlehčování“. Tomuto stesku a všem podobným třeba rozuměti tak, že scházela se mládež obojího pohlaví a tím dávala přástka příležitost ke schůzkám a zábavám, na něž mravokárci neustále žalovali.
A při krbu, když mrazný přijde leden,
o vašich můrách divné báje snuje
a dětem svým je s chvěním vypravuje:
o polednici, o ohnivém muži,
o světélkách, jež do bran vašich vběhnou,
o plamenech, jež ze zdí vašich šlehnou
a šerem noci modrou hoří růží...“ Jaroslav Vrchlický, Na Krakovci
Přečtěte si rozhovor s
Poslechněte si přehled slovenského folku v roce 2024. 
Poslechněte si pořad o písničkáři Jiřím Smržovi. 
