Pověsti o zvonech a zvonařích

Kdo vyrobil ten úplně první zvon, zůstane už asi navěky tajemstvím. Je však známo, že původ zvonů lze stopovat až do předkřesťanských dob. Nejstarší památky, jejichž tvar alespoň trochu připomíná dnešní zvony, pocházejí z Asyrské říše z konce 3. tisíciletí před Kristem. Při bohoslužbách používali zvonky také staří Egypťané, Řekové jimi dávali znamení počátku obchodování na rybím trhu, Římané malými litými nebo ze železných plechů snýtovanými zvonky svolávali služebnictvo a zaháněli jimi zlé duchy. Zvuk zvonů zněl ve starověkém Římě i v chrámech, lázních či při popravách zločinců. Židé, jak vypravuje Písmo svaté, užívali zvonky rovněž v bohoslužbě. O kabátci pro velekněze hovoří Hospodinův předpis Mojžíšovi, že na jeho spodním okraji mají být zavěšeny malé zlaté zvonečky, střídavě s granátovými jablky.

V Evropě se počátek historie zvonů váže k městu Nole v jižní Itálii v Campanii. Prvním zvonařem byl podle tradice zdejší biskup svatý Paulin v první třetině 5. století. Zvonařskou historii tohoto místa připomínají dvě jazykové souvislosti: Campana je dodnes latinský název pro zvon a slovem nola označuje malý zvonek zase italština.

V 5. století se zvony začaly vyrábět v řadě tehdejších klášterů. Od 8. století lili zvony hlavně mniši benediktini. Kláštery měly stálé zvonařské hutě, ale vyškolené odborníky vysílaly také daleko do kraje. Zhruba ve 13. století získaly zvony svůj nynější tvar, který postupně vytlačil staré formy tzv. úlů nebo soudků. Za zlatý věk zvonařství lze označit 15. a 16. století. V té době v Evropě nejrychleji přibývaly chrámy a kostely s bohatým vnitřním vybavením, které samozřejmě zdobily i nákladné zvony.

První zmínka o zvonech na našem území pochází z první staroslověnské legendy o knížeti Václavovi a váže se k roku 940.