Po stopách sběratelů lidových písní I.
Ve Folklorním okénku 11. ledna 2012 za pět pět odpoledne otevře jeho autorka Kateřina Kovaříková seriál o sběratelích lidových písní. V prvním díle si představíme Karla Jaromíra Erbena - českého historika, právníka, archiváře, představitele literárního romantismu a sběratele českých lidových písní a pohádek.
„Co jest píseň národní ? Všichni znatelé básnictví druhu toho v tom za jednoho se srovnávají, že každá píseň, kterou lid obecný zpívá proto ještě národní není, a byť i celé století se zpívala; a naopak, že pravá píseň národní této ctnosti své nikdy neztratí, byť byla již před sty lety v ústech i v paměti lidské zahynula.“
Tak to jsou slova Karla Jaromíra Erbena, jehož dílo - Prostonárodní české písně a říkadla - si v dnešním prvním díle seriálu Po stopách sběratelů lidových písní představíme. Písněmi nás doprovodí soubor Musica Bohemica, jehož jméno je pro mnohé posluchače synonymem české lidové hudby - soubor, který se tomuto repertoáru věnuje po více než tři desetiletí. Originální hudební rukopis mu vtiskl jeho zakladatel, všestranný hudebník a zpěvák, dirigent a skladatel Jaroslav Krček.
Karel Jaromír Erben byl český historik, právník, archivář, představitel literárního romantismu a sběratel českých lidových písní a pohádek. Syn řemeslníka a podkrkonošského písmáka se narodil v Miletíně 7. listopadu roku 1811. Po gymnaziálních studiích v Hradci Králové přišel roku 1831 do Prahy na filozofii a práva. Seznámil se tu mimo jiné s Františkem Palackým, z jehož popudu podnikal pak cesty po venkovských archívech. Navázal kontakty s představiteli slovanského bádání a začal se intenzívně zabývat lidovou slovesností a písní.
Na základě vlastního sběru, některých rukopisných sbírek a za pomoci přátel připravil postupně k vydání tři svazky Písní národních v Čechách. Zařadil sem 550 zápisů, z toho 39 epických, a porovnal je s jedenácti převážně slovanskými sbírkami. Svou edici opatřil také mytologickými poznámkami, ale v dalších vydáních od nich sebekriticky upustil. Druhé vydání z let 1852-1856 vyšlo jen ve dvou dílech a zůstalo vlastně neukončené. Teprve roku 1864 vychází definitivní verze: Prostonárodní české písně a říkadla.