Ó radost má...

Pořad v souvislostech
Ó radost má... Pořad k nedožitým devadesátinám Vladimíra Baiera (1932-2010)
Budeme vysílat
Muzika v krvi - zpěvácké a muzikantské rody v lidové písni
Láska i neláska manželská
Láska i neláska manželská
Vysílali jsme
Muzika v krvi - zpěvácké a muzikantské rody v lidové písni
Muzika v krvi - zpěvácké a muzikantské rody v lidové hudbě
Muzika v krvi - zpěvácké a muzikantské rody v lidové hudbě
Audioarchiv
18. března si připomeneme bohužel nedožité kulaté jubileum Vladimíra Baiera. Ohlédnutí za jedním naplněným muzikantským životem ve Folklorním okénku na vlnách Proglasu ve středu 9. března v 16.55 připravil a uvádí Zdeněk Vejvoda.
Vynikající muzikant a skladatel, někdejší dvorní autor hudebních úprav slavné Konrádyho dudácké muziky, etnograf, dlouholetý ředitel Muzea Chodska v Domažlicích a sběratel lidových písní odešel do muzikantského nebe už v roce 2010. Jeho stopa v regionální historii a národopisu Chodska a západních Čech je velmi hluboká.
Vyznání Vladimíra Baiera lidovým muzikantům, konkrétně dudákům:
Kdy a kde vznikly dudy, je jistě pro milovníky tohoto zvláštního hudebního nástroje zajímavým poznáním. Zda to bylo opravdu 3 000 let před naším letopočtem na území dnešního Iráku, však pro mne není až tak důležité. Mě především udivuje, jak a proč vznikly. Proto se v duchu skláním před jakýmsi neznámým pasteveckým koumákem žijícím v dávných časech a představuji si, jak při hlídání stáda koz sebral ze země kousek větrem ulomeného rákosu a dumal, zda by se nedal příhodně využít. Vžívám se do toho, jak zkoušel do té chatrné trubičky i fouknout, a protože byla na jednom konci naštípnutá, podložil tam prst, čímž změnil proud dechu na onen odštěpek a ozvalo se zafrčení. To asi byla ta chvíle, kdy vznikla píšťala s plátkem, kterou bylo možno využít při zrození rozličných foukacích hudebních nástrojů včetně dud.
Jak to v následujících staletích s jejich proměňováním probíhalo, už popsalo několik badatelů, a tak to nechám schované v jejich moudrých knihách. Sám jsem si všímal horlivců, kteří v časech blízkých mému žití po Domažlicku na tento zapeklitý hudební nástroj, připomínající svým vzhledem i zvukem kozla, čili pukla, hráli, či dosud hrají. Chci vyjádřit svůj obdiv k těm, kteří pro nás uchovali a udržují muziku zrozenou z duchovních potřeb prostých lidí. A vyjevit tím protest proti jiným, kteří ji pro zisk a slávu znásilňují ze všech stran.