Ó radost má...

Vynikající muzikant a skladatel, někdejší dvorní autor hudebních úprav slavné Konrádyho dudácké muziky, etnograf, dlouholetý ředitel Muzea Chodska v Domažlicích a sběratel lidových písní odešel do muzikantského nebe už v roce 2010. Jeho stopa v regionální historii a národopisu Chodska a západních Čech je velmi hluboká. 

Vyznání Vladimíra Baiera lidovým muzikantům, konkrétně dudákům:

Kdy a kde vznikly dudy, je jistě pro milovníky tohoto zvláštního hudebního nástroje zajímavým poznáním. Zda to bylo opravdu 3 000 let před naším letopočtem na území dnešního Iráku, však pro mne není až tak důležité. Mě především udivuje, jak a proč vznikly. Proto se v duchu skláním před jakýmsi neznámým pasteveckým koumákem žijícím v dávných časech a představuji si, jak při hlídání stáda koz sebral ze země kousek větrem ulomeného rákosu a dumal, zda by se nedal příhodně využít. Vžívám se do toho, jak zkoušel do té chatrné trubičky i fouknout, a protože byla na jednom konci naštípnutá, podložil tam prst, čímž změnil proud dechu na onen odštěpek a ozvalo se zafrčení. To asi byla ta chvíle, kdy vznikla píšťala s plátkem, kterou bylo možno využít při zrození rozličných foukacích hudebních nástrojů včetně dud.

Jak to v následujících staletích s jejich proměňováním probíhalo, už popsalo několik badatelů, a tak to nechám schované v jejich moudrých knihách. Sám jsem si všímal horlivců, kteří v časech blízkých mému žití po Domažlicku na tento zapeklitý hudební nástroj, připomínající svým vzhledem i zvukem kozla, čili pukla, hráli, či dosud hrají. Chci vyjádřit svůj obdiv k těm, kteří pro nás uchovali a udržují muziku zrozenou z duchovních potřeb prostých lidí. A vyjevit tím protest proti jiným, kteří ji pro zisk a slávu znásilňují ze všech stran.