Neve giľa - o romské hudbě a kultuře

Neve giľa - o romské hudbě a kultuře
1. listopadu 2016 Folklorní okénko Autor: Kateřina Kovaříková

Pořad o romské lidové hudbě a kultuře převzatý ze slovenského radia Lumen si poslechnete ve středu 2. listopadu 2016 za pět pět odpoledne. Autorka pořadu Alžbeta Lukáčová vedla rozhovor s etnomuzikožkou Janou Belišovou.

Nejstarší dochovaná písemná zpráva o působení romských hudebníků v Evropě pochází ze šlechtického dvora královny Beatrix (manželka Matyáše Korvína), kde ji kolem roku 1489 bavil svou virtuózní hrou na loutnu bezejmenný cikán. V roce 1525 na dvoře Ludvíka Jagellonského hráli cikáni na citery, později na housle. Existuje hypotéza, že housle, loutnu a cimbál donesli do Evropy právě Romové a tím představují pomyslný spojovací článek mezi evropskou a asijskou hudební tradicí.
Hudební mistrovství se dědilo výhradně ústní tradicí, a to především v mužské linii lavutárských rodin. Talentovaní chlapci se stávali plnohodnotnými člen y rodinných kapel už v dětském věku. Hráli přitom často na velmi primitivní nástroje, které si buďto sami upravovali, nebo dokonce vyráběli.

Slovenské ministerstvo kultury do roku 1989 zakazovalo zakládání romských souborů, ale přesto nepřestaly existovat. Tato tělesa nebyla do tohoto roku veřejně prezentována jako romská a používalo se pro ně neutrální označení jako ľudový orchester, nebo orchester ľudových nástrojov. Řada vynikajících romských hudebníků ale fungovala ve smíšených kolektivech (Železiar, Šarišan, Gymnik).

Po roce 1989 došlo k masivnímu zviditelňování hudebníků a souborů  v rámci městského zábavního průmyslu. (bratislavský kulturní svaz Romani kultúra) – celoslovenský festival romských primášů, založeno profesionální romské divadlo Romathan orchestr střední umělecké školy v Košicích.

Kapely: Rinalda Oláha, Rubena Farkaše, dnes velmi populární Violin orchestra Bratislava pod vedením Rubena Botoše, Diabolké husle pod vedením Jána Berki – Mrenici, nebo Cigánski diabli pod vedením Štefana Banyáka.
 
Česká republika není zdaleka tak bohatá na významné tělesa, nebo interprety. Jde o poměrně úzkou tradici udržovanou rodinnými vazbami. Brno – Horváthovci, Praha – František Važo, Josef Fečo, Opava – Josef Giňa (většina vedoucích osobností ale pochází ze Slovenska).

Na druhou stranu je v Čechách více než na Slovensku podporována a propagována tato hudba (novinářka a publicistka Jarmila Balážová, Vojta Lavička) – televizní vzdělávací cykly Amare Roma, Romské kmeny, televizní záznamy přehlídek a festivalů (Khamoro, Romská píseň), Noc s andělem.
 
Nejtypičtější a zároveň jedinou hudební formou tvořící romskou hudbu je romane giľa (romské písně). Jde o nejvlastnější prostředek sebevyjádření (intimní bolestná zpověď, sebeočištění, milostné vyznání, tvrdá nebo zdvořilá kritika, osobní prosba k Bohu nebo hrdá demonstrace vlastní příslušnosti k robství (dželem, dželem).

Epických písní, které vyjadřují reálné historické události je velmi málo. Romský život není skoro vůbec ritualizován, proto takřka neexistují písně např. svatební nebo písně vítající jaro apod. Pokud se takovéto písně objeví, nejsou funkčně spojovány s takovouto příležitostí, ale zaznívají kdykoli je příležitost. Tradiční život romské komunity nikdy neodděloval život dospělých a dětí (absence středního rodu), proto chybí i dětské písně nebo říkadla. Zvláštní podskupinou romane giľa jsou písně vartovní, kterých se dochovalo větší množství. Jedná se o písně o návratu mula – ducha zemřelého.