Kvítí milodějné

Lidová píseň byla Janáčkovi věrným průvodcem po celý život. Poznal ji nejprve ve svém rodišti na Hukvaldech, uprostřed podzámeckého lidu, ve škole pod vedením svého otce-učitele. Na studiích v Brně se stal žákem Pavla Křížkovského, jehož sborová tvorba pramenila z moravské lidové písně, nasbírané zásluhou Františka Sušila. Jako učitel hudby vešel Janáček v úzký styk s druhým velikým sběratelem lidové písně na Moravě, s Františkem Bartošem, jehož mohutnou edici moravských lidových písní pořádal po stránce hudební. Období kolem Národopisné výstavy českoslovanské v Praze (1895) můžeme nazvat klasickou dobou lidového Janáčka. Trvala asi 20 let, ale i potom jej provází lidová píseň až do konce života, kdy připravuje velikou edici Moravských písní milostných s Pavlem Vášou. 

Pro Leoše Janáčka byla lidová píseň zdrojem národního nápěvu, byl přesvědčen, že navazuje svou skladbou na lidovou píseň, hru a skladbu lidových pěvců, cimbalistů, hudců a gajdošů. Jako umělec vytěžil různé možnosti, které mu skýtalo hluboké studium lidové písně. Dovedl ji citovat, použil ji jako umělecké stylizace, věnoval jí četné úpravy pro zpěv a klavír, pro sólový klavír, pro mužský i smíšený sbor, upravil i slovenské zbojnické balady. Pronikl takovou měrou ve slohové znaky moravské lidové písně, že vytvořil ve svých operách vlastní písně v duchu lidovém, které nebyly k rozeznání od těch skutečně lidových. Byl přesvědčen, že slovanská lidová píseň ovládne hudební vývoj jako kdysi gregoriánský chorál. 

Pořad nazvaný Kvítí milodějné nabízí posluchači několik stylizačních rovin zpracování Janáčkova folklorního sběratelského díla. Zazní v artificiální i rustikálnější podobě, sólovém i sborovém pěveckém provedení, jako inspirační zdroj hudební improvizace. Reprízujeme ve zkrácené podobě ve středu 15. září od 16.55, v audioarchivu si jej máte možnost poslechnout celý. 

Autorka textu: Magdalena Múčková