Keře a stromy v lidových písních

Stromy měly vždycky význačné místo v životě lidí. Dávaly jim dřevo na oheň, na výrobu nástrojů, nábytku, stavební materiál. Poskytovaly plody, pryskyřici a lýko. V lidové medicíně se využívala kůra, květy i listy. Stromy chránily obydlí před větrem a bleskem, svými kořeny odčerpávaly vodu z jeho okolí, zpevňovaly hráze, vymezovaly hranice. Pod větvemi stromů lidé hledali úkryt před žárem či deštěm, v jejich stínu odpočívali nebo se scházeli na besedy, pod korunami stromů se konala kázání... Strom je jedním z nejmocnějších symbolů lidstva a některé jeho symbolické významy jsou všeobecně platné. Je ztělesněním života, moudrosti, trvalosti, plodnosti a plynulosti bytí: věčně zelené stromy symbolizují dlouhověkost a nesmrtelnost, zatímco opadavé znovuzrození, neustálou obnovu, životní princip.

V lidovém podání je hluboce zakořeněna představa o totožnosti lidské bytosti a stromu. Lidé věřili, že stromy mohou mluvit a zpívat, že duše člověka může část života pobývat v lidském těle a část ve stromě. Spojitost lidského života se stromem je vyjádřena v četných variantách písní. Vyprávělo se o bytostech žijících ve stromu, o lidech, kteří se přeměnili ve strom či sdílejí svůj život se stromem, jsou zakleti do stromu. S tím souvisí i pověsti o stromech, které krvácejí, když do nich dřevorubci zatnou sekeru.

Odpradávna byla stromům přisuzována zvláštní moc.  Kult stromů je znám především u dávných Slovanů, Germánů, Skandinávců, ale i u Indů či severoamerických Indiánů. Každý národ uctíval jiné stromy, princip byl ale stejný. V Evropě bývaly předmětem kultu nejčastěji duby, lípy, jasany, vrby, břízy, ale i osika, líska a stromy ovocné, zejména jabloně.