Folklorní okénko: Žitka zeleňajú, kvete réž. Obilí v lidové písni

V úvodní sadě s incipitem Oj žito, žito, oves, pohanka se nám představí cimbálová muzika Skaličan z příhraničního slovenského Záhorí a její sólisté Anton Pavčo a Pavel Poustka. Zklamanou lásku a narukování na vojnu uslyšíme i v příběhu následujících nápěvů vojenské táhlice Žitka zeleňajú v horňácké i hradišťské verzi. Vícero Obilí bude opěvovat sada zlínské muziky Linda.

Dnešním dílem s podtitulem Žitka zeleňajú, kvete réž pokračujeme ve volném cyklu písňových celků s námětem floristickým: budeme poslouchat písně o rozličných obilninách, které lidé zprvu nahodile sbírali, později cíleně pěstovali. Zajímavá je rovněž etymologie slova „obilí“: staroslověnské slovo „obilje“ neslo význam „zásoba“ či „hojnost“. Pravidelně se opakující každoroční růst, zrání a sklizeň, tedy jakési „umírání“ obilí vyneslo obilninám zástupnou symboliku smrti a znovuzrození, opakujícího se koloběhu života a smrti.

Obilniny patří do čeledi lipnicovité (Poaceae), označované také jako trávy; řjsou to jednoleté i víceleté byliny. Druhy trav, tedy lipnicovitých rostlin, které se postupně začaly pěstovat, byly lidmi sbírány a využívány již dlouho před počátkem zemědělství. Například zrnka divoké pšenice jsou doložena z archeologických nalezišť starých přes 19000 let, ačkoli vědomé zemědělství se začalo rozvíjet patrně před dvanácti tisíci. Mezi nejnápadnější změny související s domestikací patří u obilnin jednak zvětšování zrn, jednak nerozpadavost klasů. U divokých předchůdců obilnin se zralé klasy rozpadají na jednotlivé klásky, což sice zlepšuje jejich schopnost šíření v přírodě, ale komplikuje to jejich sklizeň. Odrůdy, které tento znak ztratily a osa jejich klasu přestala být lámavá, byly archaickými zemědělci mnohem snáze sklízeny, více vysévány a díky tomuto (nevědomému) šlechtění v kultuře rychle převládly.

Žito seté (Secale cereale) je tedy obilnina z čeledi lipnicovitých (Poaceae). Staroslověnský název žita je rež. Je pěstováno zejména ve východní, střední a severní Evropě. Na tato místa se žito dostalo spolu se Slovany, když končila doba bronzová. Zmínky sahají až do dob Plinia, tedy do antiky. Plodenství žita see nazývá lichoklas, který je podlouhle čárkovitý, čtyřhranný a zploštělý.Doba výsevu v našich podmínkách je přelom září a října – upřednostňuje se tedy forma ozimá. O jeho oblibě svědčí i celá řada písní ,kde je c něm zmínka – často v písních vojenských, neboť podzim bývala též doba odvodů k vojenské službě.

Čeká nás další sada písní, kde je zmíněno právě žito. Začneme logicky tou nejznámější – valašskou Zasela si žitečka v podání Jarmily Šulákové a ostravské muziky Technik. Následovat budou nápěvy z moravského Slovácka, z Hané i z Chodska; zakončíme písní upomínající na nesplněný slib manželství po žních – Dyckys mě říkal, že si mě vezmeš, až to žitečko za naším zežneš. Žitečko zežals, a mňa sis nevzals, cos to synečku, cos to udělal. .. v podání ženského sboru souboru Marýnka z Vracova.

Druhou nejčastěji zmiňovanou obilninou v lidové písni je oves; z ovesné mouky se připravuje různé pečivo, ovesné vločky jsou v euroamerické společnosti oblíbeným základem zdravých pokrmů, ovesný šrot se zkrmuje a ovesná sláma se hlavně stele. Oves, společně s pšenicí, ječmenem a žitem je jednou z nejrozšířenějších obilnin mírného pásma. Oves jako krmivo je vynikající hlavně pro koně – a tak jej také reflektuje lidová poezie. Mnoho z nás začínalo se zpěvem právě písní, kterou uslyšíme v „ovesném“ bloku jako první – Já mám koně, vraný koně. V Čechách se často používá zdrobnělina – ovísek, vovísek (Už se ten vovísek, Huž mi muj vovísek). A nakonec jedna žertovná – jak Chtěl jet sedlák do mlejna, ale neměl obilí doma; píseň, která v podání souboru Dyleň bodovala i v naší hitparádě Folklorní sedmička.

Folklorní okénko na Proglasu, pořad písní opěvujících obilniny; zbývají nám proso a kukuřice. Kukuřice byla vyšlechtěna z divoké trávy teosint na území dnešního Mexika přibližně před 10 tisíci lety. Díky vysoké výživné hodnotě, snadné přepravě a dobré přizpůsobivosti v různých pěstitelských podmínkách se kukuřice stala po několik tisíciletí hlavní plodinou pro většinu středoamerických a karibských kultur. Kukuřice je často spojována s civilizací Mayů – právě její intenzivní pěstování mohlo být jednou z příčin zániku této významné kultury. Na území Evropy se kukuřice dostala podobně jako slunečnice či brambory díky španělským dobyvatelům. Latinský název Zea mays nevychází původem z názvu obyvatel mayské civilizace, jak by se mohlo zdát, ale od Taínů, což byla indiánská etnika žijící v Antilách. Ti kukuřici říkali mahiz – zdroj života. Španělé jméno nezměnili, pouze převedli na maiz, anglicky pak maize - i u nás kukuřičný škrob nesl obchodní název Maizena.

Na závěr dnešního pořadu jsme si nechali obecně známý lidový popěvek Sil jsem proso na souvrati a verbuňk Už dozrála kukurička dočista – jak jinak než v podání mužského sboru.

Užijte si poslech.