Folklorní okénko: Vybírala sem si mezi malinama

V symbolice lidové písně jsou maliny podobně jako jahody vyjádřením lásky – na rozdíl od skromných, nenápadných, snad až „skrytých“ jahod jsou maliny v symbolice lidových písní plodem vyjadřujícím prudký, vášnivý milostný cit; konzumace „malin“ pak jeho naplnění. Začneme krásným incipitem známým z Moravské besedy, opěvujícím keř malin jako symbol postrádané lásky: Malení, malení, listu širokého; následovat bude zpracování téhož motivu v různé instrumentaci – od valašské lidové (s Josefem Lažou a muzikou Kašava) až po moderní zpracování ve stylu world music (s Triem Jitky Šuranské).

Dnešním dílem s podtitulem Vybírala sem si mezi malinama pokračujeme ve volném cyklu písňových celků s námětem floristickým: budeme vyhledávat a poslouchat písně o bylinkách, rostlinách, stromech, květech i plodech. A že jich v našich lidových písničkách najdeme! Snad nejvíc je právě plodů a plodenství: jablíčko, hruštička, jahoda i malina, kterou seriál dnes pokračuje, coby dar (nebo společně konzumované)symbolizují v lidové poetice lásku, milostný vztah v různé podobě – maliny především té nejvášnivější, právě se rodící a sílící. Ale také někdy s bolestným koncem, jak napovídá ústřední incipit tohoto dílu: Vybírala sem si mezi malinama, zelenú sem utrhla, zralú sem nechala; zelenú, zelenú, velice kyselú … Dívka vybírala mezi nápadníky, až přebrala, a teď lituje: Dycky sem si vybírala, ej, mezi malinama, všecky byly červeňučké, zelenú sem si vzala ... Rozverný nápěv, smutný text.

Malina, sladký, aromatický plod bývá v lidové písni symbolem vášnivé, ale upřímné lásky, něžnosti, srdečnosti a tepla. Jak dokládají archeologické nálezy ze Švýcarska, toto ovoce sklízely už kočovné kmeny v době kamenné a bronzové. Keře divokého maliníku tedy rostou odedávna na lesních pasekách nejen střední Evropy, ale také v Asii a Jižní Americe. 

Maliník a jeho plody zmiňuje i řada lidových pověstí i starověkých mýtů. Podle řecké mytologie, když byl Zeus malý chlapec, křikem rozhněval kněze bohyně plodnosti. Nymfa Ida, která se o Dia starala, se rozhodla, že ho nakrmí malinami, aby přestal plakat. Ve chvíli, kdy se sklonila nad keřem, píchla se trnem do prstu. Kapka krve spadla na bílé maliny a zbarvila je do červena. Od té doby ovoce změnilo barvu a získalo krásnou vůni a sladkou chuť. Odtud pochází výraz pro malinU „rubus-idaeus“, což doslova znamená „červený Idin keř“, pojmenovaný po chůvě boha Dia.

Křesťanství vnímá maliny především jako symbol dobra; červená šťáva připomíná krev, která protéká srdcem, tedy místem, kde vzniká milosrdenství.

Společný „sběr malin“ a vzájemné ochutnávání tohoto sladkého ovoce byl odedávna v lidové písni básnickým eufemismem pro „konzumaci“ lásky, pro milostné sblížení – a tak je tomu i v mnoha textech lidových písní. Týká se to stejně jahod i malin – rozdíl je především v tom, že jahody jako plody bývají ukryté pod listy a blízko k zemi; jsou tedy skromnější, „cudnější“, více skryté a méně vášnivé; to malinovou šťávou potřísněné rty jsou v lidové poezii chápány jako otevřená výzva: Hora, hora, dvě doliny, poďme dívča na maliny; na maliny slunko svieti, na děvčata krása letí ... Zmínky v lidové písni si zasloužil i malinový květ: Kvitne jabloň aj malina. Nechybí ani přímé oslovení olámaného keře v milostné táhlici: Proč maleno neprokvétáš, malenama nezasedáš? A já sem už prokvétala červenýma malenama - z vršku vrabci sezobali, důle dívky olámaly ...  

Přejeme příjemný poslech.