Folklorní okénko: Verbování a rekrutování, verbuňky a písně vojenské

Folklorní okénko: Verbování a rekrutování, verbuňky a písně vojenské

Pořad v souvislostech


Hymna a chorál Svatý Václave
Budeme vysílat

Hymna a chorál Svatý Václave
Hymna a chorál Svatý Václave
Hymna a chorál Svatý Václave
Vysílali jsme

Hymna a chorál Svatý Václave
Hymna a chorál Svatý Václave
Hymna a chorál Svatý Václave
Audioarchiv

Další díl nahlédnutí do historie i současnosti lidové písně na vlnách Proglasu nabízí - i vzhledem k blížícímu se MFF ve Strážnici - velice oblíbené téma: zpěvný i taneční rytmus tzv. verbuňků. V krátkosti si připomeneme historii jeho vzniku i pozdějšího zdomácnění na Slovácku a také stručnou historii formování stálého vojska na území Čech a Moravy spolu se způsoby víceméně dobrovolného (verbování) i nuceného (rekrutování) náboru do jeho řad. Kromě verbuňků nabídneme k poslechu i písně rekrutské (neboli, jak se na Slovácku říká, legrútské) z Horňácka, strážnického, kyjovského i hradišťského Dolňácka a také z Kopanic.

Teprve od 16. století se na našem území začalo uvažovat o zřízení stálého vojska; do té doby bojovali pouze příležitostní žoldnéři najímaní na konkrétní bitvu či válku. Do té doby, přibližně od 13. století, si panstvo na svých hradech, tvrzích či sídelních statcích vydržovalo posádky na svoji obranu, ze kterých si čeští králové "půjčovali" vojáky do bitev. Takovým žoldákem byl kupříkladu Jan Žižka, který své zkušenosti z bitevních polí později uplatnil jako velitel husitských vojsk. Až v čase tureckých válek v letech 1520 až 1530 uložili zemští stavové majitelům panství povinnost vypravit do války jednoho či několik koní v plné bojové zbroji (tzv. Gildpferd) s vyzbrojeným a vycvičeným jezdcem. V polovině 16. století byla pro Moravu zavedena jízdní stráž, tzv. ausrejtaři, jakési strážní vojsko na ochranu před zloději a lupiči. Teprve na konci 16. století bylo umístěno stálé vojsko alespoň v nejexponovanějších uherských pevnostech (např. 1595 na trenčínském hradě). Za stavovského povstání byla v roce 1619 zmobilizována tzv. zemská hotovost (chabě vyzbrojené vojsko z poddaných). Po skončení třicetileté války bylo zbvylé císařské vojsko roku 1649 evidováno jako devět pěších, devět kyrysnických a jeden dragounský pluk - zbytek byl rozpuštěn.

Od roku 1650 se pak do vojenské služby verbovalo - na veřejném místě se postavil stůl, kde se zapisovali dobrovolníci a ihned jim byla vyplacena záloha (verbuňk). Do hospody byla zjednána kapela a mládenci směli pít zadarmo. Přesvědčování k nástupu do vojenské služby však často provázely násilnosti, proto už roku 1657 bylo císařským výnosem zakázáno verbování usedlých poddaných i násilné verbování opilých branců. Stav armády se postupně navyšoval až na 45 tisíc mužů; řada zbídačelých poddaných a bezzemků se nechávala dobrovolně naverbovat s vidinou lepšího živobytí. Rostoucí nebezpečí v podobě vpádu Turků a Tatarů vedlo v roce 1663 k vyzbrojení Valachů-portášů (obránců zemské hranice). Od roku 1703 (za Leopolda I.) již nebyli vojáci jenom verbováni (což byl až na výjimky nábor dobrovolníků), ale také rekrutováni (=rekrutýrka)": Každé panství dostalo určitou kvótu, kolik musí do vojska odvést nových vojáků. Za "dodávky" ručili majitelé dvorů či panství - čím méně byli úspěšní s verbováním, tím častěji se rekrutovalo. Rekruti byli do vojska přiváděni násilím, úplatou, slibem odpuštění dluhu nebo za trest kvůli krádežím nebo rebelii; ze služby ve vojsku se stal hojně využívaný, bohužel doživotní alternativní trest. Roku 1753 bylo zavedeno plošné rekrutování s pravidelně vyžadovaným plněním kvót odvedenců; i kvůli tomu se roku 1754 uskutečnilo první sčítání lidu. Vojáky vybírali (respektive lapali) vrchnostenští úředníci: fojt, drábi, myslivci. Snaha vyhnout se vojně za každou cenu byla pochopitelná - vojenská služba tehdy byla doživotní. Reformou arcivévody Karla z května 1802 byla konečně zrušena doživotní vojenská služba v Rakousku (a tedy v Čechách a na Moravě) a stanovena na 12 let; jen v době napoleonských válek se vojenská služba dočasně vrátila k délce 14 let, v roce 1835 pak konečně snížena na osm let.

Veškeré verbování a rekrutování u nás skončilo v roce 1868: 5. prosince toho roku vydal František Josef I. císařský dekret o všeobecné branné povinnosti. Tento první branný zákon území Rakouska-Uherska stanovoval dobu povinné vojenské služby u pozemních sil na tři roky, čtyři roky u námořnictva. Odvodu podléhali dvacetiletí muži. Další branný zákon v roce 1889 stanovil věk branců na 21 let. Dva roky po první světové válce nový československý branný zákon stanovil délku služby na 18 měsíců a odvodový věk na dvacet let; později byla služební povinnost stanovena na dva roky. Branná povinnost (a s ní rekruti, jak se stále říkávalo odvedencům) přetrvala do 31. prosince 2004, kdy byla zrušena. 

Verbuňk jako hudební (zpívaná, ale také instrumentální) i taneční forma má tři fáze: 1. předzpěv písně (předehra melodie) obvykle ve volném tempu: tanečníci stojí ve volném půlkruhu před muzikou, při zpěvu se volně pohupují, ruce zdvižené. 2. volná taneční část (tzv. válaný verbuňk): hudba přehrává melodii v tempu předchozího zpěvu, řada tanečníků se rozvolní, každý tančí vlastní figury bez výskoků a pokleků na zem. 3. rychlá taneční část (tzv. na odrážku, friška): hudba výrazně zrychlí, tanečníci jednotlivě cifrují, skoky, výskoky ve vypjatém postoji střídá skrčení do pokleku provázené podupy, prudkými úskoky, poklepy o dlaně či o holínky, o zem, doplněné výraznými gesty a v závěru výskáním.

Postupně se ustálilo a pro soutěžní klání se v druhé polovině 20. století kodifikovalo šest základních typů zpěvní, hudební i taneční podoby slováckého verbuňku v rámci jednotlivých subregionů: strážnický, kyjovský, hanácko-slovácký (okolí měst Hustopeče a Ždánice), horňácký (Velká nad Veličkou a okolní obce), uherskohradišťský (Uherské Hradiště, Uherský Brod a okolí) a podlužácký (Břeclav a okolí). Liší se regionálními specifiky (kupříkladu Strážničané mají tzv. strážnickou cifru se vzpřímeným držením těla a křížením nohou). U všech tanečníků i zpěváků je ovšem oceňována především individualita, kreativnost a obratnost nejen v tanci, ale i při volbě taneční písně. Ta je pro celkový projev tanečníka stejně důležitá jako volba a zvládnutí jednotlivých cifer.

Slovácký verbuňk  je jedním z nejpropracovanějších (a zároveň nejvariabilnějších) sólových chlapských tanců jihovýchodní Moravy, známý i daleko za hranicemi původního regionu. Jeho popularita (podnícená mnohaletým soutěžením o nejlepšího tanečníka verbuňku v regionálních předkolech) z něj učinila fenomén, který se završil zapsáním tohoto tance na seznam Mistrovských děl ústního a nemateriálního dědictví lidstva UNESCO v roce 2005; v rámci Čech a Moravy šlo o vůbec první ocenění tohoto typu. Od roku 2008 je slovácký verbuňk veden i v následnickém Reprezentativním seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO. Soutěž O nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku je tradiční součástí MFF ve Strážnici (poprvé v roce 1946, pak každoročně do roku 1959, obnoveno 1986 až doposud). Letos proběhne semifinále (44 tanečníků!) v sobotu 25. června od 9.00 do 12.00 hodin v amfiteátru Zahrada, finálové klání pak od 16.30 na zámku.