Folklorní okénko:  Velikonoce na Hvaru (Pašijové procesí Za křížem)

Procesí "Za křížem" (Za križem) se koná již po nejméně pět století vždy v noci ze Zeleného čtvrtka na Velký pátek. Účastníci procesí vykonávají dvacetikilometrovou cestu mezi obcemi Jelsa, Pitve, Vrisnik, Svirče, Vrbanj a Vrboska. Z každého místa vychází ve 22 hodin jeden průvod po určené trase ve směru hodinových ručiček, ale navzájem se nesmějí potkat. Do místa, odkud vyšel, se vrací kolem 7. hodiny ráno. Je to lidové procesí – není vedeno kněžími, ti jen procesí v jednotlivých místech vyprovázejí a vítají ve svých kostelech.Vede je nosič kříže, nikoli kněz. Hlavní osobou průvodu je tzv. nosič kříže (križonoša), který po celou trasu procesí nese na ramenou kříž těžký dvacet kilogramů. Nesmí ho nikde postavit, ani položit, ani nikomu jinému svěřit. Celou cestu jde bos, jen ve vlněných ponožkách. Nosiče kříže doprovází čestná skupina, kterou si on sám vybírá: nosiči luceren, svítilen, těžkých svící a zpěváků zpívajících pašijové zpěvy – především Pláč Matky Boží (Gospin plač). Být nosičem kříže je ohromná čest, jak pro něj samého, tak i pro celou jeho rodinu. Výběr je velmi přísný a nosiči kříže jsou vybráni na léta dopředu. Pro tisíce věřících z ostrova Hvaru představuje procesí "Za křížem" vyvrcholení celého církevního roku.

Tisíce lidí se zúčastňují tradičních náboženských lidových procesí předvelikonočního "Svatého týdne" na ostrově Hvar. To největší a nejznámější z nich, zvané "Za Křížem" (Za Križem), které se koná každoročně již po pět století, je zapsáno na reprezentativním seznamu nehmotného kulturního dědictví organizace UNESCO Pašijové procesí "Za Križem" tvoří vlastně šest procesí. Jednotlivá procesí vycházejí večer na Zelený čtvrtek, po mši a dalších obřadech, ze šesti hvarských obcí; je přitom pozoruhodné, že v procesí jdou jen věřící. Vede je nosič kříže, nikoli kněz.

V čele každého procesí, která vycházejí z farností Jelsa, Pitve, Svirče, Vrisnik, Vrbanj a Vrboska, jde vždy jeden nosič kříže (križonoša), který nese celou cestu kříž sám, aniž by se s kýmkoli střídal. Musí to být fyzicky zdatný muž, neboť cesta je dlouhá (mezi 22 a 25 km) a namáhavá, protože vede stále nahoru a dolů ke kostelům, kapličkám a křížům v polích a sám kříž váží 18 kg (!). Přitom križonoša jde celou cestu bos, resp. jen v ponožkách. A jde se samozřejmě i v jakékoli nepohodě - ve větru i lijáku.

Poutníci zpívají staré pašijové zpěvy s archaickými texty, především tradiční chorál Pláč Matky Boží (Gospin plač), tedy zpěv o Ježíšově utrpení a žalu Panny Marie. Všechna místa, kterými průvody procházejí, jsou slavnostně vyzdobena. Cestu osvětlují svíce a nejrůznější svítilny a lucerny, které nesou chlapci a mladí mužové. Všech šest procesí jde po neměnných tradičních trasách ve směru hodinových ručiček tak, aby se vzájemně nesetkaly - kdyby se setkaly, bylo by to prý předzvěstí velkých neštěstí na ostrově. Hlavními aktéry jednotlivých průvodů jsou již zmínění nosiči kříže. Zájemci o tuto čestnou funkci se přihlašují na léta dopředu. Například v Jelse jsou již muži závazně přihlášeni do roku 2030. Mnohdy je to rodinná tradice a budoucí nosiči kříže jsou rodinou přihlašováni již v chlapeckém věku. Být nosičem kříže je záležitostí zbožnosti, slibu, hrdosti, tradice, náboženské prestiže. Tradice nosičů kříže nebyla nikdy přerušena. První písemná zmínka o této tradici je z roku 1658.

Ráno na Velký pátek každé procesí dorazí ke kostelu, odkud vyšlo.  Nositel kříže absolvuje celou pouť bez bot, obut pouze ve vlněných ponožkách. Posledních dvacet metrů téměř vysílený, ale šťastný "križonoša" běží a padá do náruče kněze, který jej „doma“ očekává. Poté se vítá se svou rodinou, velmi hrdou na svého člena. Tuto dojemnou scénu sleduje spousta věřících, kteří se nemohli dlouhého putování zúčastnit. Zejména v Jelse je publikum velmi početné. Procesí pak končí pobožností v hlavním chrámu v Jelse. Hvarské procesí "Za Křížem" se od podobných pašijových průvodů a pobožností jinde v Chorvatsku liší nejen tím, že je výlučně lidovým, laickým projevem zbožnosti, ale i tím, že procesí vychází na svou pouť již na Zelený čtvrtek večer.

Ale nejen ve střední části ostrova Hvaru, nýbrž i na jeho východě uctívají Svatý týden tradičním procesím v obci Bogomolje (16 km západně od obce a trajektového přístaviště Sućuraj). Je mnohem skromnější, tak jako je skromná i téměř vylidněná obec Bogomolje, mající jen několik desítek obyvatel. Zatímco na procesí v Jelse se sjíždějí návštěvníci ze všech koutů Chorvatska i ze zahraničí, je zatím procesí v Bogomolje výlučně místní záležitostí. Ale i bogomoljské procesí má tradici starou několik staletí. Liší se v mnohém od pašijového procesí v Jelse a okolních obcích. Toto procesí se vydává na cestu též na Zelený čtvrtek večer, po mši k uctění Poslední večeře Páně, a putuje přes pole, lesy a olivové háje do čtyř osad východně od Bogomolje. Pak se ještě v noci opět vrací zpět do výchozího místa, do Bogomolje. Ráno na Velký pátek vyráží procesí znovu, a to z Bogomolje do vesničky Gdinj (7 km západně od Bogomolje) a z vesnice Gdinj opačným směrem. Ani tato dvě procesí se nesmějí setkat. Jejich okruh trvá asi 3 hodiny. I zde jde v čele nosič kříže. Je zde zvykem, že v průvodu jdou bez ohledu na počasí i staří lidé a malé děti. Jak říkají zdejší věřící, nikdy nikdo i při sebehorším počasí neonemocněl.

Druhá polovina minulého století přinesla zde prudký pokles počtu obyvatelstva - lidé opouštěli tuto chudou a neperspektivní část ostrova. Z někdejšího počtu 1200 obyvatel zůstala necelá stovka, převážně ženy, děti a staří lidé. A tak jednou o Velikonocích došlo k tomu, že ve vesnici nebyl jediný muž, schopný nést kříž. Ženy však chtěly za každou cenu dodržet prastarou tradici, a tak se našly dobrovolnice, ženy ochotné nést místo mužů těžký kříž. Byly hrdé na to, že jak na polích a v hospodářstvích, tak i v tomto nahradily muže. V posledních letech se situace poněkud zlepšila, a tak kříž nosí opět muži. Rovněž v tomto procesí jdou zbožní poutníci bez kněží - ti jim požehnají při odchodu a očekávají je pak po návratu v kostele.