Folklorní okénko: Slunečko zachází

Slunce bylo ve starověku v mnoha kulturách uctíváno jako božstvo. Ve starověkém Římě se bůh slunce nazýval Sol, v antickém Řecku byl bohem Slunce Helios, který cestoval každý den po obloze ve svém zlatém voze, a ve starověkém Egyptě pak Ré, Ra či Amon. Většina kultur považovala Slunce za symbol života a znovuzrození, pravděpodobně to bylo spojeno s jeho pravidelným východem a světlem, které přinášelo do nového dne. Slunce je symbol z nejmocnějších; ve všech nám známých kulturách zaujímá dominantní postavení. Slunce často reprezentuje moc. Mocné symboly si (s oblibou či zákonitě) vybírali mocní, nebo naopak, jak chcete. Okřídlené slunce je symbol spojovaný s božstvím, královským majestátem a mocí v říších Blízkého Východu. Slunce bývá též nejmocnější z božstev. Sumerský Šamaš, assyrský Aššur, aj. jsou slunečními božstvy, respektive bohy slunce a zároveň stojí na vrcholu pantheonu své doby. Jsou ztotožňováni s vládci zmíněných říší a dle tehdejší praxe i zákonodárci.

Slunce vedle své životadárnosti inspiruje i svým zdánlivým pohybem po obloze, svým pro lidstvo věčným vycházením a zapadáním, což reflektují mýty kultur po celém světě. Za všechny jmenujme aspoň mýtus o ptáku Fénixovi nebo v podstatě obdobný, ale mnohem rozšířenější a co do verzí početnější příběh o večerním umírání a ranním znovuzrození.

Ve starověkém Egyptě bylo se sluncem spojeno několik bohů: Hór, Ra, Aton (Sluneční kotouč), Amon, Ra-Horakhti (Bůh obou horizontů). Polední slunce bylo personifikováno bohem Ra (nebo Re), předním egyptským božstvem, které bylo postupně identifikováno s faraónem; faraón Achnaton z něj učinil svého jediného boha pod jménem Aton, který byl uctíván jako zlatý sluneční disk ve svém městě Iunu, pozdějším Héliopolisu. V dalších dynastiích byl Ra zahrnut do univerzálnějšího boha Hora, který mimo hlavní funkci - ovládání nebe, tedy i svítání slunce. Úsvit byl velmi důležitý moment: připomínal opětovný příchod a tak nepomíjejícnost boha. Tyto úvahy vedly ke vzniku tzv. Horova oka, které bylo symbolem nezničitelnosti a znovuzrození. Horovo oko je tak někdy nazýváno Okem Ra a reprezentuje slunce. 

Mnohé řecké mýty zosobňují slunce do podoby boha Hélia, jenž nosil zářící korunu a jezdil ve vozče taženém slunečními koňmi po obloze. Posléze v pantheonu řeckých bohů bylo slunce stále více spojováno s Apollónem, intelektuálním a harmonickým božstvem. Podle Hélia později dostalo jméno i starověké egyptské centrum slunečního kultu - Heliopolis. Kolos Rhodský chránící přístav na ostrově Rhodu byla děkovná socha patrona města, boha Hélia. Římská mytologie přijala Hélia pod názvem Sol (Sol Invictus).

V předkřesťanském slovanském náboženství byl slunečním bohem Svarog, jehož symbolem (a zároveň symbolem samotného slunce) byl obrazec zvaný „kolovrat“. Slunce je u starých Slovanů také symbolizováno jednodušším rotujícím obrazcem zv. „Ruce Boha“, který je doprovázen příležitostně svastikou. Symbol Ruce Boha představuje Nejvyššího Boha a vesmír (věs mir = celý svět). Pro Slovany byl kříž spojen jak s ohněm a životem, tak především se sluncem. Vesměs zajišťoval štěstí, hojnost a Boží přízeň. 

Křesťanská ikonografie přijala mnohé z výtvarného jazyka pohanství jak z polyteistického Středomoří, tak zaalpských přírodních kultů.Od 3.století n.l. existuje pojmenování Slunce Spravedlnosti jako titul Krista. Zpodobení Krista s gloriolou se vztahuje k praxi pozdní antiky; paprsčitá koruna byla pravděpodobně předlohou pro svatozář. Téma Ježíše jako Slunce Boha, Světlo Světa je rozšířeno v první kapitole Janova evangelia: „Na počátku bylo Slovo…V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila…Bylo to pravé světlo.“ Augustin mluví pak o Vtěleném Světle a Neměnném Světle.
Od dob raného křesťanství byl Ježíš identifikován se Sluncem Boha. Asimilace Apollóna a neporazitelného římského boha slunce (Sol Invinctus) do obrazů Slunce Boha je nápadná. Stanovení Božího Narození na 25. prosince (papežem Juliem I.), kdy byly slaveny římské pohanské svátky Slunce, není náhodné. Ke křesťanské obrazové řeči patři i„žena Sluncem oděná“ (Zj 12,1 - text, který dal vznik nejrůznějším vyobrazením většinou se vztahujícím k Panně Marii - Královně nebes). Velmi často má tvar zlatého zářícího slunce monstrance nebo také relikviář (schránka na ostatky).

Symbolika slunce je velice často využívána na státních symbolech napříč kultuními tradicemi a světadíly; výklad symbolu slunce se ovšem stát od státu liší. Jako znamení svobody na svých vlajkách nebo na státních znacích ho oficiálně uvádějí např. Bangladéš, Čad, Filipíny, Kuba, Makedonie, Panama a Pobřeží slonoviny. Vznik nového národa vyjadřuje na znaku Angoly, na mozambickém budování nového života. Svým způsobem podobný smysl dává slunci na svých státních emblémech Mongolsko, které ho nazývá Matkou Mongolska. Pro Kazachstán znamená bohatství. Pro Namibii představuje život a energii a pro Japonsko je červený sluneční kotouč symbolem upřímnosti a nadšení. Univerzalistické významy vkládá do symbolu slunce Jakutsko - symbol věčného života; pro dva asijské státy má slunce hluboký duchovní význam:Nepál tak na své ojediněle tvarované vlajce deklaruje trvalost vesmíru a státu a věčný koloběh času; na znaku Srí Lanky slunce vyjadřuje touhu po věčném životě.