Folklorní okénko: sběratel Martin Zeman

Martin Zeman - sběratel lidových písní, tanců i obyčejů.

Narodil se (15. srpna 1854) i zemřel (31. května 1919) ve Velké nad Veličkou, přirozeného centra Horňácka, do rodiny sedláka (též)Martina Zemana, vedoucího literátského sboru, vyhlášeného zpěváka a vyhledávaného svatebního družby. Otec vedl k muzicírování celou rodinu – jeho syn i dcera v hudbě vynikali (dcera Kateřina, provdaná Hudečková, znamenitá zpěvačka, pomáhala později bratrovi a jeho kolegovi Františku Bartošovi zapsat na tisícovku nápěvů, a výborně zpívalo i jejích šest synů; její vnuk Jura Hudeček, narozen 1924, byl proslulým horňáckým tenorem typického „starobylého“ přednesu).

Martin Zeman „mladší“ vypomáhal v hospodářství a pracoval na svém hudebním vzdělání. Hrával od dětství na klarinet a na housle – například kontroval v hudecké muzice legendárního primáše Pavla Trna, která se proslavila v roce 1895 na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze. Dokázal se vypracovat natolik, že v letech 1875-1978 sloužil u posádkové  hudby v Kroměříži a v Olomouci jako klarinetista a fagotista. Absolvoval dva ročníky vyhlášené pražské varhanické školy, kde získal kvalitní hudební vzdělání zaměřené na církevní hudbu. Tam vidí etnograf a folklorista Dušan Holý první podněty k pozdějším písňovým sběrům v rodném kraji i u jiných sběratelů nevídanou pozornost, kterou věnoval duchovním písním. Profesionálním varhaníkem se nestal, zůstal tedy doma na hospodářství a později začal zapisovat nápěvy svého rodného Horňácka. Od roku 1896 byl jako schopný organizátor ustanoven obecním tajemníkem ve Velké nad Veličkou.

Se sběratelem a vydavatelem zpěvníků lidových písní (Národní písně moravské, 1889) se Martin Zeman seznámil v období let 1883-1884 přímo ve Velké. Brzy začali pracovat společně – Bartoš zapisoval texty, Zeman nápěvy (v tom byl zručný – později jako vůbec první sběratel zapsal i rytmus a melodii hry horňácké hudecké muziky). Nejdříve zapisovali písně velické, pak kuželovské, lipovské, javornické. Po Bartošově odjezdu pokračoval Martin Zeman ve sběrech a zapisování písní sám a svou práci posílal za Bartošem a později za Leošem Janáčkem do Brna. Své sběratelské úsilí později rozšířil i na sběr tanečního folklóru a své pole působnosti z Horňácka na okolní regiony Moravského Slovácka, později i na Valašsko a na Kopanice.

Výraznou úlohu v propagaci Horňácka „navenek“ sehrálo přátelské sdružení umělců, učitelů a literátů, kteří pocházeli z moravsko-slovenského pomezí nebo zde působili pracovně či umělecky;  zrodilo se na pomezí let 1882-83 a bylo pojmenováno Suchovská republika dle zakladatele, literáta a učitele ve Velké a na Suchově Matouše Beni. „Republikány“- zakladateli byli Matouš Beňa, Martin Zeman, Franta a Joža Uprkovi, učitel Alois Fiala, právník a literát Otakar Bystřina, malíř Janík Hudeček a právník František Odrážka, později se připojil nadučitel Karel Klusák. Cílem společenstva bylo šířit slávu a věhlas Horňácka – především jeho lidové kultury - po světě a probouzet národní a vlastenecké cítění u samotných Horňáků. Hosty v domácnostech Martina Zemana a jeho sestry Kateřiny Hudečkové tak později bývali bratři Uprkové – sochař František i malíř Joža –, akademický malíř Josef Koudelka, spisovatelé bratři Alois a Vilém Mrštíkovi  a pochopitelně též Leoš Janáček, který zavítal k Zemanům do Velké v rámci svého studia stylu hry lidových hudců počátkem 90. let 19. století).

Vrcholem snah o prosazení Horňácka za hranicemi regionu byly přípravy k účasti Horňácka v rámci Národopisné výstavy českoslovanské v Praze v roce 1895; v rámci těchto příprav proběhla místní národopisná slavnost ve Velké nad Veličkou ve dnech 22. A 23. Července 1894, první akce svého druhu na Horňácku vůbec. Šlo o přehlídku zpěváků, tanečníků interpretujících všemožné zvykoslovné scény – kupříkladu ze svatby, z fašanku, návratu ze žatvy, ukázky domácích prací, domácích řemesel a lidových výrobků, vesnických interiérů a zařízení. Šlo o reálný předobraz dnešních Horňáckých slavností. Na přípravách obsáhlého scénáře i dramaturgie jednotlivých vystoupení pro slavnosti ve Velké a o rok později v Praze (Horňáci – muzika, tanečníci i lidoví řemeslníci – působili v Praze více než půlrok a dokonce zde pro veřejnost uspořádali dvě skutečné svatby) se spojila řada osobností pod vedením Martina Zemana a Karla Klusáka.

Početný písňový fond, výsledek celoživotní sběratelské práce Martina Zemana, čítá přes tři tisíce zaznamenaných nápěvů, písní i tanců, nebyl dodnes souborně zpracován, natož aby vyšel tiskem. Část zápisů uchovává Ústav pro etnografii a folkloristiku v Brně, některé uchovává Národní ústav lidové kultury ve Strážnici; část osobních záznamů z majetku rodiny přešla do sbírek Městského muzea ve Veselí nad Moravou. Stále čekají na svého vydavatele a cestu zpět, k muzikantům a zpěvákům.        

v roce 1999 vyšlo v Atonu, rodinném vydavatelství Martina Holého, album (CD) s názvem Teče voda teče pres velický majír, na kterém zpívá Ženský sbor jitky Garšicové (vnučky Martina Zemana) písničky zapsané na Horňácku Martinem Zemanem včetně té nejslavnější - "druhé hymny" Teče voda, teče, kterou si tak oblíbil T.G. Masaryk a o rok později, 2000, vydala Horňácká cimbálová muzika Petra Galečky CD Ó, lásko fortelná, na které vybrala méně známé horňácké nápěvy ze sběrů Martina Zemana. Naše středeční Folklorní okénko při výběru hudební složky čerpalo právě z těchto dvou alb.           

      Helena Bretfeldová, autorka pořadu