Folklorní okénko: Písně ptačí - Kačena divoká letěla zvysoka

Název dnešního dílu – Kačena divoká letěla zvysoka – je odvozen od incipitu celé řady variant textu symbolicky ztvárňujícího smrt milované partnerky, často matky celého houfu „dětí“. Kupodivu, ne každá z těchto písní má podobu smutné táhlice v mollové tónině, nezřídka jde totiž o píseň taneční. Začali jsme úpravou valašské písně v podání Bukovinky a dívčího sboru souboru Malá Rusava; podobnou melodii s jinou variantou textu nám zazpívá Jan Jakubovič s doprovodem Kunovjanu. Další taneční variantu zazpívá Saša Dobrovolná, kterou doprovází muzika souboru Vsacan. Vůbec nejstarší podobu nápěvu zachycenou v nahrávce z roku 1948 nám a capella představí zpěvácká tenorová legenda z Podluží – Jožka Severin.

Slovo kachna je v češtině doloženo již ve středověku. Je onomatopoického původu, vytvořené ze slovesa káchat. V českých dialektech, mimo jižní Čechy, je běžný tvar kachna, na Moravě a ve Slezsku kačena, ve Slezsku též kačka (srov. pol. kaczka). V jižních Čechách, např. na Prácheňsku a Táborsku, se používá tvar lička. Pro samce se na většině území České republiky používá název kačer (na Slovácku káčer) na Horácku je doložen tvar kachák nebo též kachňák, v jižních Čechách ličák a na Znojemsku šmák. Tvary lička a ličák se používají v myslivecké mluvě pro kachnu divokou.

Různé ptačí druhy jsou v lidové písni nositeli různorodých symbolických vlastností – jak už jsme slyšeli, jsou kachny v lidové kultuře symbolem stálosti partnerství, věrnosti, rodiny, pečovatelství o druhy i o potomky. V evropské heraldice, respektive heraldické symbolice má kachna vyjadřovat spojení, svazek a manželské blaho. Ovšem své místo má i v historických kulturách Asie a Ameriky. V Číně jsou kachny symboly partnerství – ceněna je v tomto ohledu zvláště kachna mandarínská. Představuje celoživotní lásku a párové štěstí. Mandarínské kachny lze v čínském umění najít často a v kantonštině reprezentují  stálý pár. V korejské kultuře jsou kachny symboly míru a potomstva.  Jsou  symbolem, jenž má přinést úspěch každé ženě, která se snaží otěhotnět nebo zatím nemá štěstí v lásce. Kachny jsou často dávány jako svatební dary novomanželům jako symboly štěstí a trvalé lásky. V keltské kultuře jsou kachny symbolem vynalézavosti a jednoduchosti i poctivosti. Jejich půvab a hbitost ve vodě Kelty vždy fascinovaly. V indiánských  kulturách severní Ameriky jsou kachny užívány jako zástupný symbol důvěřivých, ale také pošetilých a naivních lidí – i těch, kteří rádi baví ostatní. Používají se také jako klanová zvířata, např. u  Chippewayů  a Menomineeů.

Je čas na další hudební ukázky, opět se váží k divokým kachnám: další verzí představíme incipit Kačena divoká – tentokrát to bude nejznámější nápěv, táhlice v podání Zdeňka Kubíčka a souboru Kapura. Následuje podlužácká táhlice Na tichém Dunaju kačeny sa perú, kterou zazpívá Sbor žen ze Staré Břeclavi s doprovodem Břeclavanu.

Kachny jsou společenští ptáci – zřídkakdy uvidíte kachnu samotnou, dávají přednost životu v hejnech. Být součástí skupiny je smyslem jejich života – jsou to ptáci komunikativní, klidní a vyrovnaní; jediná situace, kdy jsou kachny schopny agrese, je obrana hnízda a vlastních mláďat. Jsou ovšem i symbolem průměru a průměrnosti, jednoduchosti až hlouposti, s vrozenou nedůvěrou k jakékoli jinakosti, zvláštnosti nebo k odlišnému chování či vzhledu – patrně proto si je vybral H.Ch. Andersen jako zaskočené až znechucené „rodiče“ v příběhu Ošklivé káčátko.

Zajímavou roli mají kachny také v obřadních kulturách, a to ve světových i domácích. Jako příklad jednoho z mnoha svatebních obřadů s účastí kachny jako symbolu můžeme uvést šest set let starý rituál z Koreje z období království Čo-son, který vyžaduje, aby pro svatbu byl ze dřeva vyřezán párek tzv. svatebních kachen; jedna představuje nevěstu, druhá ženicha. Po svatbě jsou dřevěné sošky umístěny v domě novomanželů a jejich vzájemné postavení má vypovídat o vzájemném vztahu manželského páru:  zobáky k sobě znamenají, že momentální vztah manželů je dobrý, ocasy k sobě sdělují, že manželé mají neshody. Svatební kachna v korejské kultuře symbolizuje soulad (pohodu), množství dětí a nerozlučnost.

Obřadem spojeným s tímto ptačím druhem je též  stínání či mlácení (dnes již jen kradení) „káčera“, které je často k vidění během tradičních hodů na Kyjovsku (Skoronice, Ježov, Osvětimany). Kačer je zde patriarchálním symbolem: tak jak je kačer na dvoře pánem, otcem, hlídačem, tak je symbolem chlapské moci - proto je pro ženáče kačer symbolem hodů. Živý kačer (často vyšňořený kloboučkem s kosárkem) sedí v nazdobeném koši přivázaném k židli. Krojovaní šohaji okolo židle s kačerem tančí a hlídají ho, „přespolní“ se kačera snaží zmocnit a odnést. Pro domácí by bylo ukradení kačera velkou hanbou, museli by ho vykoupit několika lahvemi vína či pálenky, někdy i penězi. Dříve bylo zvykem, že stárci kačera utloukli cepy, někdy i se zavázanýma očima, takže se museli trefit jen podle sluchu. (Např. na tzv. císařských hodech v Osvětimanech o svatém Havlu bylo součástí tradice i rituální mlácení kačera. Kačer vyzdobený rozmarýnem, květy a pentlemi se v úterý odpoledne přinesl do vyhrazeného prostoru, nejčastěji do zahrady u Palánů. Kačera posadili do vyhloubeného dolíku a prostor okolo byl vysypán pískem. Chlapci s cepy v rukou nejprve okolo kačera tancovali, a potom se zavázanýma očima kačera ubíjeli. To se však už od druhé poloviny 20. století neprovádí a dnes i „ukradený“ kačer celý zvyk přežije bez úhony.) Původ tradice je etnologií shledáván v dávných, předkřesťanských děkovných obřadech za úrodu, za požehnání rodu.

Takže v následujících ukázkách se bude zpívat o kačerech a káčerech:  Káčera na dolině vystřídá  Kačka plave po rybníce a  slovenský čardáš Hej, kačur na doline v podání Rudolfa Dunajoviče a VUS Ondráš.

Domestikaci kachny divoké (Anas platyrhynchos) provází řada nejasností. Patrně k ní došlo ve 3. nebo 2. tisíciletí př.n.l. nejprve asi v Egyptě a Mezopotámii, asi souběžně v Číně a jihovýchodní Asii. Jako třetí centrum domestikace připadá v úvahu oblast Řecka a Itálie, kam se však zřejmě dostaly kachny již domestikované z Egypta či Blízkého východu. Umělecká vyobrazení, kosterní pozůstatky i písemné zprávy dokládají, že kachny chovali starověcí Egypťané, Babylóňané, Izraelité, Indové, Číňané, Řekové i Římané. Zpočátku, např. v Egyptě a v Mezopotámii se jednalo spíše o odchyt divokých kachen a jejích dokrmování v klecích než o skutečný chov. Časté bylo také vybírání vajec z hnízd divokých kachen a hus, vejce pak byla inkubována pod slepicí. Ochočení malých kachňat je velmi snadné, protože u nich funguje mechanismus vtiskování (imprinting): v prvních hodinách po vylíhnutí  si "vtisknou" obraz prvního spatřeného živého tvora, kterého pokládají za svou matku a následují. Řekové chovali kachny v tzv. nesotrofiích, což byly rybníky zakryté síťovou voliérou. Egypťané, Řekové a Římané někdy také chytali divoké kachny, které pak vykrmovali v klecích. Ve starověku a středověku měly kachny v Evropě na rozdíl od hus poměrně malý hospodářský význam a byly chovány spíše jako delikatesa pro bohaté labužníky. Protože kachna je vodní živočich, ve středověku bylo kachní maso pokládáno za postní jídlo. Domácí kachny si dlouho udržely divoké zbarvení s výraznou pohlavní dvoutvárností, teprve v 16. století je doložen chov bílých, strakatých či jinak zbarvených kachen. Až v  19.stol. byla ve Velké Británii z kachen typu indických běžců vyšlechtěna bílá kachna, která se stala nejrozšířenějším plemenem vhodným pro velkochovy.

Čeká nás řada písní, v nichž se zpívá o kačenách chovaných na dvoře – nejčastěji na řece či na rybníce. Dost často se při hledání kořisti zatoulaly „na cizí“ a udělat si v hejnu pořádek bylo na pasačce. Takže dotaz Čí sú to kačeny v lidových písních bývá častým motivem. Zazpívají Barbora Vaculíková a soubor Babica z Hluku, Luboš Holý s muzikou Martina Hrbáče a dívčí sbor Cimbálové muziky Jury Petrů.

Obliba kachen v lidové slovesnosti a tedy i v písních přispěla patrně i častému oslovení dívek s běžným křestním jménem Kateřina zdrobnělinou „Kačenka“ – samozřejmě bez jakékoliv negativní konotace. Takže nakonec zazní pár žertovných i baladických popěvků s tímto oslovením – zazpívají mimo jiných Luboš a Dušan Holí, Pavel Ptáček za doprovodu Soláně a Jaromír Horák s Věrou Rozsypalovou s Plzeňáky.