Folklorní okénko:  Páslo dívča husy

V době dnešních velkochovů drůbveže je domácí chov husí, skromných a nenápadných vodních ptáků, jednou z dříve takřka samozřejmých hospodářských činností, která se z našeho venkova téměř vytratila. Přitom husa byla pro hospodářství našich předků naprosto nepostradatelná: kromě masa (ale také sádla a dodnes ceněné pochoutky, tedy husích jater) poskytovala velice kvalitní peří - to prachové jako nenahraditelnou surovinu pro náplň duchen a peřin do výbavy budoucích nevěst i peří do mašlovaček, celých křídel k vymetání nečistot z kamen a komínů a dříve i husích brků ke psaní. 

V květnovo-červnovém čísle národopisného a vlastivědného časopisu Slovácka Malovaný kraj se v článku Chov husí od Antonína Zlínského dovídáme zajímavé detaily z tradičního chovu hus na Uherskohradišťsku: "Mít na dvoře drůbež bylo potěšením kdekteré hospodyňky. /.../ Je samozřejmé, že výkrm drůbeže byl naprosto jiný než dnes, a proto srovnávat kvalitu chuti masa s nynějšími mraženými ´výrobky´naprosto nelze./.../ Určitě neje na Uherskohradišťsku se husy před porážkou uzavíraly do malých ohrad, kterým se např. v Hluku říkalo "husí sárky", kde neměly vůbec žádnou možnost pohybu. Uvězněný jedinbec byl pomocí krmítka vykrmován, lépe řečeno drasticky nacpáván, namočenou kukuřicí nebo "šlíšky" zhruba dva až tři týdny. Delikatesou byly husí "oškvarky" a špičkovou delikatesou byla husí "jatérka". /.../ V Hluku se nejvíce husí chovalo v usedlostech kolem potoka Okluky a jeho drobných přítoků od lesa Hluboček. Mívali tam také několik plemenných houserů, ke kterým se husy před snášením vajec musely denně nosit "naháňat". Zhruba do konce 60. let minulého století se chovem husí zabývala polovina domácností v Hluku (a jistě nejen tady). Většina chovatelů si housata  odchovala, ostatní hje kupovali buď na trzích, nebo v sousedním Vlčnově, kde byl chov husí rovněž velmi rozšířen. /.../

Pro samotné rodiny mělo ale větší význam kvalitní, vyčištěné husí peří. Ještě v 70 letech minulého století se na dědinách plnily peřiny a ducny právě z něj. A pokud jich už bylo v domácnosti dostatek, dalo se nadrané peří výhodně odprodat. Draní peří, především v zimních měsících, představovalo zvláštní společenský obřad. Většinou se touto činností zabývaly ženy, často rozdělené do skupin podle věkových kategorií." 

Další vzpomínky zprostředkoval mladším ročníkům prostřednictvím Hanáckého kalendáře ing. Alois Košťálek, kronikář obce Kokory. Svůj článek uvedl symptomaticky: "Hejno hus patřívalo před léty ke každé hanácké obci, ke každému statku či chalupě, určitě i k návesnímu rybníku nebo potoku; ale dnes se husy objevují u drobných chovatelů v míře o tolik menší, že napsat o nich je snad dokonce vlastenecká a historicko-folkloristická povinnost."  A dále píše: "Peřiny, duchny i polštáře, naplněné prachovým husím peřím ze života měšťáků i venkovanů už prakticky zmizely. Rozhodbě však stojí za to posbírat alespoň dnes, možná na poslední chvíli, vyprávění a zkušenosti pamětníků nejstarší i střední generace o těch našich husách, jak je aše maminky, abičky i praabičky doma chovaly, pásly, vyháběly na potok či na rybník, vykrmovaly a spolu s námi baštily nebo (a  to bylo v chudších rodinách poměrně časté) prodávaly. /.../ Naše husy rozhodně nepatřily mezi živočichy hloupé. Hlas své hospodyně a dokonce i vyslaných dětí poznaly husy bezpečně a na zavolání opustily hejno ostatních na rybníku či potoku a kráčely ukázněně před nebo za svou velitelkou k domovu. A nejednou se vrátily i samy. Velké hejno hus měla na starosti hospodyně, případně i děvče "husopaska". Např. u řezníka Pavlíka doplňovaly husy základní sortiment zboží a byly pravidelně dodávány na trh do Olomouce, kde o ně byl veliký zájem. V jednotlivých statcíchh byly husy chovány na tzv. druhém dvoře za stodolou, v chalupách na dvoře ve speciální ohradě. Podmínkou byla tráva (nejlépe pastva) a dostatek vody (husy se páří na vodě, pozn. HB). /.../ Husí pečínka (husa svatomartinská, vánoční i pdávaná na hody a posvícení) se podávala a veljé svátky a z husy se zužitkovalo nejen maso, játra, sádlo a velce, ale zejména peří - od toho ejcennějšího, prachového, až po mašlovačky do kuchyně, ostenky či hrubší ksáky na vymetání pece či komína. poměrně dlouho přetrvávalo speciální využití husího brku pro psaní. /.../ Domestikovaná husa domácí patří svými několika druhy k lidským sídlům již několik tisíc let; její prapředek a výborný letec, husa divoká, je naopak pokládána za symbol volnosti, změny a lákavých dálek." 

Ze vzpomínek pamětníků čiší smutek a nostalgie; není divu – s husím hejnem mají totiž spojené vzpomínky na mládí. Pan Košťálek s dojetím zavzpomínal, jak jeho maminka Ludmila věnovala čtveřici odstavených housat do rodiny své budoucí snachy a on sám byl pohoštěn o svátečním obědě v rodině své nastávající kouskem husiny z takto odchovaného housera. My zato bez nostalgie jezdíme v době kolem svatého Martina například do slovenské vesnice Hrob na vyhlášené husí hody, aniž ze své skvělé hostiny předtím uvidíme jediné peříčko. Ale písně s námi zůstávají – a za všechny se nádhernou baladou ze Strání s podobenstvím sněhobílých „ležících hus“ rozloučí paní Vlasta Grycová.

S citacemi z článků Antonína Zlínského Chov husí (Malovaný kraj 3/2022, s. 21) a ing. Aloise Košťálka Husy, husy, naše husy (Hanácký kalendář, 5. 6. 2014) zpracovala Helena Bretfeldová.