Folklorní okénko: Muzika v krvi - Kubíci z Hrubé Vrbky a z Velké
Pořad v souvislostech
Muzika v krvi – zpěvácké a muzikantské rody
Budeme vysílat
Muzika v krvi
Jatelinko drobná
Jatelinko drobná
Vysílali jsme
Muzika v krvi
35.výročí založení CM Danaj
35.výročí založení CM Danaj
Audioarchiv
Ve středečním Folklorním okénku, v dalším pokračování hudebního cyklu Muzika v krvi s podtitulem Zpěvácké a muzikantské rody v lidové hudbě představí Helena Bretfeldová dvě větve rozrodu výjimečných muzikantů Kubíků z Hrubé Vrbky a z Velké nad Veličkou včetně nynějších pokračovatelů v Horňácké cimbálové muzice Kubíci. Poslouchejte ve středu 10. srpna od 18:55, o týden později v repríze od 3:00.
Nejznámějším z rodu Kubíků byl (jak praví sami Horňáci) „chýrečný“ hrubovrbecký houslista-primáš Josef Kubík řečený Jožena, později Majstr. Od jeho narození uběhlo letos v dubnu už sto patnáct let.
Je-li řeč o velickém a hrubovrbeckém rodu romských muzikantů KUBÍKŮ, pak je právě zde název našeho cyklu o rodinné determinaci spřízněných muzikantů zcela na místě. Ovšem vyznat se ve složitém rozrodu tohoto romského společenství usazeného na Horňácku nejprve v Lipově patrně někdy kolem poloviny 19. století vyžaduje značnou zběhlost ve složitých příbuzenských vztazích; nejdůkladněji to pojednala paní Ludmila Holá pro Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku s názvem Od folkloru k folklorismu. Za hlavní zaměstnání většiny Romů usazených v horňáckých obcích je možno považovat tzv. kovářské příštipkaření – výrobu hřebíků, řetězů a jiných železných předmětů potřebných v selském hospodářství a drobné opravy téhož; kovat koně jste je vidět nemohli, nebyli k tomu vybaveni nástroji ani dovednostmi. S místní komunitou se však sžili natolik, že přijali místní nářečí i kroj.
Na počátku muzikantské geneze Kubíků na Horňácku stáli bratři Joža Kubík (1823-1878) usazený ve Velké nad Veličkou a Jan Kubík (1828-1979) příslušný do Hrubé Vrbky. Zakladatel velické větve muzikantského rodu Joža Kubík začal hrát kolem roku 1850 jako primáš mj. s kuželovským gajdošem Šulákem. Říkalo se mu Joža Cigáň a byl prvním známým muzikantem svého rodu. Jeho syn – také Jožka (1859-1920) byl také vyhlášený primáš, ale rovněž dobrý basista; kolem roku 1900 získal na okresním hejtmanství v Hodoníně koncesi k provozování muzikantské živnosti. Jeho podoba je zachována na portrétech malířů Antoše Frolky a Joži Uprky, u kterého často hrával pro něj a pro jeho hosty. S „jeho“ velickými hudci hrával i syn Tomáš (1880-1943) na kontrabas, také i houslové kontry. Právě veličtí Kubíci mají své pokračovatele ve stejnojmenné muzice – Horňácké cimbálové muzice Kubíci.
Pravnuky Jožky Kubíka (*1859) a vnuky Tomáše Kubíka (*1880) byli basista a kontráš Jan Kubík (1927-1996) a primáš a kontráš Josef Kubík řečený Filík (1932-1986). Jan Kubík řečený Jan Cigáň nebo jednoduše „Velický“ hrával houslovou kontru v kapele svého vzdáleného příbuzného, hrubovrbeckého „Majstra“ Joženy Kubíka, se souborem Velička, v Horňácké cimbálové muzice Martina Hrbáče krátce po jejím založení a především v tzv. Velické pětce primáše Jožky Peška. Málo se ví, že dokázal dobře zahrát i na cimbál a dokonce i na klarinet. Pro jeho fyzickou podobu právě s Majstrem Joženou Kubíkem se spekulovalo o tom, že by býval mohl být dokonce jeho synem – nikdy se to nepotvrdilo, ale ani úplně nevyvrátilo.
Josef Kubík řečený Filík byl v první řadě primášem, v době základní vojenské služby se „vyučil“ na Slovensku v maďarské cimbálové muzice. Ač vyhlášený primáš, nikdy neměl vlastní muziku, ale byl vyhledávaným (a vyhlášeným) muzikantem – byl živelný a bezprostřední, posluchači ho milovali. Byl u založení pozdější HCM Ležhory. K němu jako ke svému vzoru a učiteli se hlásí Libor a František Supovi, primáš a kontráš HCM Libora Supa; Filík má však i své přímé rodové pokračovatele – své vnuky Petra a Pavla Kubíkovy, dvojici bratrů střídajících se na postu primáše HCM Kubíci. Sluší se připomenout, že velickým muzikantům z rodu Kubíků, letošním jubilantům Janu Kubíkovi (měl by letos 95 let) a Jožkovi Kubíkovi-Filíkovi (letošnímu devadesátníkovi) byl na letošních Horňáckých slavnostech věnován krátký medailon v rámci pátečního programu na Strážné hůrce s názvem A tam hore při járečku.
Zakládající osobností rodové větve Kubíků z Hrubé Vrbky byl tamější usedlík Jan Kubík (*1828), o kterém je však známo pouze to, že vedle své obživy kovářské byl houslistou ze záliby – ale dál nic bližšího; mnohem známějšími muzikanty byli až jeho pravnuci: Jožena Kubík zvaný Majstr (*1907), jeho starší bratr Pavel Kubík (1902-1982) zvaný Pavlínek, nadaný houslový samouk, který v kapele svého mladšího bratra hrál na housle obligát, a jejich mladší bratranec, v muzice Joženy Kubíka ve 40. letech minulého století tercáš a kontráš František Kubík (*1925). Významnou osobností Kubíkovy muziky byl ze Strážnice do rodu Kubíků se přiženivší Josef (řečený Jožka) Kýr (1915-1968), který si vzal sestru Františka Kubíka Maryšku. V Kubíkově muzice hrál od jejích počátků v roce 1936 až do své smrti – a pro dějiny horňácké lidové hudby je navždy prvním cimbalistou stabilně hrávajícím v sestavě pravidelné muziky. V patnácti letech si ve svém rodišti ve Strážnici cimbál zamiloval, pořídil si vlastní nástroj a učil se za pomoci Štefana Dudíka a primáše Joženy, který hru na cimbál pochytil během vojenské služby v Humenném na Slovensku. Sestava kapely Joženy Kubíka se stabilizovala na sklonku 30. let – a její postupně získaný věhlas pomohl romské muzikanty zachránit před deportacemi do koncentračních táborů.
Zbývá zavzpomínat na nejvýraznější muzikantskou osobnost horňáckého rodu Kubíků – houslistu-primáše, ale také cimbalistu, basistu a klavíristu (!) Joženu Kubíka řečeného poprávu Majstr – letos v dubnu uplynulo sto patnáct let od jeho narození, zemřel ovšem v nedožitých jedenasedmdesáti letech. Naprostý hudební samouk, intuitivní hráč, ale zcela výjimečný hudební talent začal pokoušet otcovy housle už v šesti letech. V osmi mu jeho matka obstarala vlastní nástroj a chlapec, jak se traduje, hrál, kudy chodil, a nic jiného jej vlastně nezajímalo. V patnácti letech už byl primášem v hudecké muzice Lipárů z Hrubé Vrbky, poslechem se učil od sedlácké muziky Ňorků, k jeho vzorům patřili myjavští Dudíci. Složení jeho vlastní muziky se stabilizovalo koncem 30. let, muzika se v poválečné době stala známou i daleko za hranicemi Horňácka a Jožena Kubík bezesporu nejvlivnější osobností horňácké lidové hudby. V brněnském rozhlase vzniklo (i přičiněním tehdejšího redaktora a jedné ze zakládajících osobností BROLNu Dušana Holého) několik desítek nahrávek s jeho muzikou, participoval na natáčení dlouhohrajících desek (mj.Lidová hudba a vyprávění z Horňácka, 1986), jeho muzika účinkovala v několika filmech (mj. v hraném Ještě svatba nebyla z roku 1954 i v dokumentech Dalekonosné husle, Poslední hudci a biografickém O primáši Jožkovi Kubíkovi a jeho kapele z roku 1974). Shrnujícím dokladem jeho košaté osobnosti je výjimečná monografie profesora Dušana Holého Mudrosloví primáše Jožky Kubíka z roku 1984, obsahující kromě přiložené nahrávky řadu notových zápisů, ale především originálních výroků tohoto osobitého lidového filosofa a vypravěče. Jeho odchovancem a přímým pokračovatelem je primáš a zpěvák Martin Hrbáč, který v jeho muzice hrával od mládí a řadu Kubíkových „grifů“ zaznamenal, naučil se a rozvinul po svém. Podobně jako Jožena Kubík je i Martin Hrbáč hudební samouk vyškolený odezíráním a odposlechem starých hudců. Primáš Jožka-Jožena Kubík odešel v roce 1978 dva měsíce před svými jedenasedmdesátými narozeninami; v posledních letech jeho života už mu zdravotní stav nedovoloval hrát na jeho milované „husle“, prsty už ho neposlouchaly, což velice těžce nesl; ale dožíval jako legenda, muzikanty respektovaný. Běžná vesnická komunita byla ovšem konzervativnější: když se po jeho smrti Dušan Holý zasadil o vytvoření jeho sochařské podobizny, nesměla být umístěna na jeho hrob. Ovšem dopadlo to více než dobře: nádherná busta Majstra Joženy Kubíka držícího milované housle od sochaře Zdeňka Němečka je dnes ozdobou areálu u větrného mlýna v Kuželově. Další poctu mu zařídili režisér Břeťa Rychlík a hvězdáři na Kleti, kteří planetku č. 17611 objevenou v roce 1995 pojmenovali „Jožkakubík“.