Folklor jako divadlo

Folklor jako divadlo

Lidové zvyky, obyčeje a obřady jsou v šestašedesátileté historii Strážnických slavností neodmyslitelnou součástí programové náplně všech ročníků. Každý z těch zvyků, obyčejů a obřadů je tu větším, tu menším divadlem. Přečtete si více o pořadu uváděném na 66. ročníku MFF Strážnice 2011.

Autoři: Lucie Uhlíková a Karel Pavlištík
Amfiteátr Bludník, sobota 25. 6. 2011, 22,30 – 24,00 hod.

Lidové zvyky, obyčeje a obřady jsou v šestašedesátileté historii Strážnických slavností neodmyslitelnou součástí programové náplně všech ročníků. Každý z těch zvyků, obyčejů a obřadů je tu větším, tu menším divadlem. Dramatické napětí se zde v rozmanitých a v těžko předvídatelných vazbách a situacích střídá s komediální nevázaností, humor zase se smutkem, přitakání životu s varovným připomenutím jeho konce. Jako zjevení se zde objevují symboly pravěkých věrských představ, rituálů a mýtů.
V jedné směsici se ve folklorním divadle vyskytuje fascinující, prastaré magické mlčení masek i jejich neartikulovaný křik, řev a ječení, bujarý zpěv i vznešená deklamace obřadních formulí a textů, vykřikování pomlouvačných nesmyslných i mnohosmyslných sdělení, temperamentní brutální i lascivní pohyby zvířecích i lidských masek, tanec plný lyriky i bujarosti.
To vše a navíc nejrozmanitější možnosti tvůrčího uchopení prezentace je důvodem, proč je lidové divadlo vyhledávanou inspirací ke scénickému ztvárnění jevů tradiční lidové kultury folklorními soubory a skupinami. Své pojetí vybraných lidových zvyků, obyčejů a obřadů, Vám v  pořadu předvedou Sbor dobrovolných hasičů z Karolína u Holešova, Gaudeamus z Prahy, Valašský Vojvoda, Světlovan z Bojkovic, BUFO z Prahy a Valašský soubor Kašava ze Zlína.

Síla masky souvisela v tradiční pospolitosti velmi často s magickou ochrannou a prosperitní funkcí, působením církve se však v několika konkrétních případech protnula s křesťanským kultem svatých. Vedle narození a smrti Ježíše Krista to byly převážně životy a skutky svatých mučedníků, které lidové divadlo každoročně oživovalo. Původ těchto her lze nalézt většinou v latinských středověkých textech, které se těšily značné popularitě. K lidovým hrám nesoucím toto poselství patřila i ta o svaté Dorotě – světici, která se odmítla vzdát víry a byla odsouzena na smrt.

Fašank, končiny, ostatky, voračky, maškara – masopustní kolední obchůzky rozmanitých forem a podob, plné prastarých prvků ochranné a plodonosné magie, nejrozmanitějších dramatických akcí, divoké a nevázané atmosféry. V desítkách českých i moravských obcí žijí téměř v nepřetržitém časovém proudu, na mnoha místech jsou obnovovány z nejrůznějších společenských příčin.
Velkou zásluhu na tom mají folklorní kolektivy, zejména však spolky a z nich na prvním místě hasiči. Byli to právě oni, kdo v maličké obci Karolín na Holešovsku před patnácti lety obnovili ostatkovou obchůzku, v níž defilují maškary tradičních řemeslníků i novodobých profesí spolu s maškarami parodujícími lidské neřesti, ale také nejaktuálnější politické události. Nechybí zde ani medvěd plnící v každém domě dnes poměrně zřídka vídanou magickou povinnost předávat ženám svou plodonosnou sílu. Ve Štítné nad Vláří se zase díky péči dobrovolných hasičů dochovala starobylá obchůzka obecních služebníků Chodění s Karlem.


Svatba – od pradávna nejvelkolepější divadlo mezi zvyky, obyčeji a obřady. Rodinný zvykoslovný ceremoniál s pozoruhodným úkazem, při němž si jeho účastníci vyměňují role: diváci se stávají účinkujícími a účinkující diváky. Obsahuje komplex věrských, náboženských a právních zvyklostí doprovázející vstup do manželství, jehož posláním je zabezpečit budoucnost rodu a rodového majetku. O starobylosti a síle této tradice vypovídá univerzální podoba indoevropské svatby a kontinuita jejích rituálů. Pro folklorní soubory pak je svatební obřad jedním z nejpřitažlivějších námětů pro jejich scénickou tvorbu.