Stinka: Krrrva! (recenze CD)

Stinka je hudební alter ego spisovatelky Hany Lundiakové. Stinka je písničkářka. Stinka je písničkářka s akordeonem. Doby, kdy se všichni muzikanti s tímto nástrojem porovnávali s Václavem Koubkem, jsou dávno pryč. A nenapadne nás ani srovnávat ženy akordeonistky s Radůzou – zvlášť když Radůza teď vystupuje s kapelou a akordeon není jejím jediným ani nejdůležitějším nástrojem. Zpívajících akordeonistek se mezitím na naší scéně objevilo mnohem víc. Vesna Cáceres, Klára Šmahelová, Romana Sulčíková, Eliška Sýkorová, Kateřina „Kachna“ Bímová – každá z nich má svůj osobitý styl, své pojetí vlastní písňové tvorby, své vlastní hudební zázemí, své zkušenosti. Stinka do tohoto prostředí zapadá právě tím, že je jiná, že vychází z jiného kulturního prostředí, že svůj „akordeonový folk“ dělá úplně jinak. Asi nejblíže má náladou svých písní k „písničkářce z větrného mlýna“ Janě Vébrové, ale i zde srovnání pokulhává. Samotné Stinčiny písně jsou temnější a o něco méně expresivní. Album pak sice stojí především na kombinaci autorčina hlubšího hlasu a akordeonu, ale výraznou roli na něm hrají i další nástroje.

Úvodní píseň Slunce svítí je zajímavý dramaturgický tah. Její název a vlastně i obsah („Zasviť mi ty slunko zlatý / Na cestu i pod ni“) tvoří kontrast ke zbytku alba, které sluncem příliš prosvícené není. Verš „Černej jak pramen smůly“ z písně Kainův kuplet je charakterizuje mnohem lépe. Že se zde nezvykle začíná antitezí, podtrhuje Stinka i tím, že v první skladbě výjimečně nehraje na akordeon, ale na harmonium. Další skladba, ve které se harmonika neobjeví, je až závěrečná Čekni děti.

Od druhé skladby Paškál a Škrpál už vplouváme naplno do Stinčina světa, charakterizovaného nejen poučeným doprovodem (Hana Lundiaková hrála na akordeon například v kapele Rudovous a krátce i ve Třech sestrách), ale především zajímavou poetikou. Stačí ocitovat první sloku písně, abychom si naplno uvědomili mnohovýznamovost a komplexnost Stinčiných veršů, v nichž jsou ukryty hrůza, absurdita, úzkost i humor současně: „Paškál a Škrpál / Už jdou / Už jdou k nám / I kuny řvou / I barbies / Když ty dva borce viděj z dálky růst / Jenže holý klíny maj už dávno zatlučený…“ Literární kritik Radim Kopáč popisoval novelu Hany Lundiakové Černý Klarus jako knihu „o stinné stránce člověka, o jeho podezřelých vášních a zakazovaných touhách, které si jen tak někdo netroufne vytáhnout na světlo“ a oceňoval především formální aspekty včetně „odvahy experimentu s jazykem“. Lundiaková jako písničkářka, tedy Stinka, vykazuje podobnou odvahu ve svých písňových textech.

Do kontextu alba však skvěle zapadají i texty převzaté, které se autorce hodily do konceptu. K nejsilnějším, a prací s jazykem nejzajímavějším, patří metaforické verše Jiřiny Haukové Okříšky („Okříšky jsou ves / Kde obcházejí kříž / Jako by byl jen tu“). Zajímavým kamínkem do mozaiky jsou texty Václava Ryčla, psychicky nemocného básníka, který ukončil svůj život sebevraždou v roce 1994 ve věku 28 let. Je příznačné, že právě v jeho textu Momo se objeví zdánlivě nejintenzivnější smích, který si však slovům navzdory představuji jako smích temný a hořký („Na vagóně tančej lidi / Smějou se hrajou“). Texty na album přispěli také Martin Čížek ze skupiny Rudovous (oba jeho příspěvky překypují černou barvou) a Michael Kubesa ze skupiny Ladě. Jeho verše Je to láska opěvují dekadentní krásu ošklivosti („Větry žloutnou močí / Říhá sladký puch / […] / Je to spása, je to krása / je to láska…), podobně jako Ryčl v básni Cizí slova (Cizí slova mají nádech keřů / Ve kterých voní mech / Kde páchnou chcíplý kočky / Ve kterých voní mech). Michael Kubesa však ještě výrazněji než jako textař do hry vstupuje jako interpret – jeho lehce rozpoznatelný hlas svou syrovostí včleňuje do kontextu alba známou „promrzlou koledu“ Ivana Wernische Zavátá koliba.

Tak jako si literárně zdatná autorka „přizvala“ na své album externí textaře a básníky, slyšíme vedle jejího hlasu a akordeonu v jednotlivých skladbách i další nástroje. Patří mezi ně niněra Daniela Kahudy, violoncello Tomáše Schilly, saxofon Mariana Jaslovského, několik nástrojů v rukou Martina Černého nebo zvukové příspěvky producenta a mistra zvuku Ondřeje Ježka. Z jeho příspěvků je nejvýraznější hluková kytarová stěna v písni Je to láska, opět kontrastující s Kubesovými slovy o spáse, kráse a lásce.

Písně, které píše a se svými hosty hraje Hana „Stinka“ Lundiaková, mají daleko k líbivosti. Nejsou určeny k povrchnímu poslechu. Naopak, vybízejí posluchače k cestě do hloubky, mezi tóny, mezi slova, ba dokonce mezi slabiky. Každá z nich se může stát malým dobrodružstvím, pokud nabídku k cestě přijmeme a nedáme se odradit pachem chcíplých koček a řáděním kun (které se mimochodem objevují hned ve dvou textech).

Vydáno vlastním nákladem
Rok vydání: 2013
Žánr: alternativa
Celkový čas: 51:38

http://bandzone.cz/stinka