Rous Martin: Mon Chéri

Rok nahrání: 2006
Demonahrávka
Žánr: folk
Celkový čas: 41:40

Martin Rous, vycházející hvězdička českého písničkářského nebe, má za sebou zkušenosti s rockovou muzikou (skupina Šántí). Jako solitér zaujme na první poslech nevšední hrou na kytaru, která jej odlišuje od všech kolegů, s nimiž se potkává na Zahradě písničkářů a na podobných akcích. Zatímco na koncertě bych jej tedy v žádném případě nepřeslechl a rozhodně bych od prvních tónů poslouchal co nejsoustředěněji, demonahrávka Mon Chéri mě odpuzuje amatérsky vyrobeným a kýčovitým obalem. Přesto doporučuji nedat na první úsudek a CD si s důvěrou poslechnout.

Hned první píseň Magdaléna totiž Rouse představí jako zajímavého kytaristu, o kterém jsem psal v prvním odstavci. Zajímavá navíc není pouze hra, připomínající flamenco. Text slok je poetický a svým rytmem jde jakoby kontrapunkticky proti hudebnímu doprovodu. Naopak refrén s neoriginálním rýmem Magdaleno/jméno mi přijde odbytý a napětí v písni spíše škodí.

A bohužel tak silnou píseň jak Magdalénu už na albu nenajdeme. Rous i v dalších skladbách dobře hraje na kytaru (Na sluneční straně), nadchne předehrami (Čínská zeď), bravurně přednese i naprostou pakárnu (Pozdrav z Karibiku), vypořádá se s náznakem latinskoamerického rytmu (Passado Mañana), avšak to jsou jen záblesky na jinak spíše průměrném CD.

K průšvihům řadím píseň Všechny milý holky, ve které se někdejší rocker Martin stylizuje do role jakéhosi kance, která by spíše slušela jeho jmenovci Maxovi. Zvolenému tématu odpovídá zvuk kytary jako v popu i nadměrné protahování prázdného tématu. Možná parodie, kterou jsem nepochopil? Naprosto o ničem je také titulní skladba Mon Chéri, která schematicky vychází z rocku a ve které mě rým "Ferrero Rocher/všechno je košer" přímo tahá uši. Kostrbatý text mají i Vršovice a některé další písně.

Naopak za druhý vrchol alba - hned po Magdaléně - pokládám píseň Lucky Strike, jejíž text jen zdánlivě pojednává o cigaretách. Metaforické verše jsou plné zajímavých obratů typu "Šedivej kocour už zase slaví Majáles" a posluchač má navíc pocit, že skladba postupně graduje, že se vyvíjí. Vždyť zpěvák začíná minimalisticky à la Oldřich Janota, aby se dostal až k rockovému silovému zpěvu. Doprovod je v tomto případě laděný do blues a místy připomeneme styl západoafrických muzikantů.

Celkově mám pocit, že Martinu Rousovi sluší více přemýšlivější poloha a písně, ve kterých má čas se vyvíjet. K zahození není ani druhý extrém - vtipné miniatury, ve kterých se ukáže jako poměrně dobrý mistr zkratky. Ale obyčejné písně s fádními tématy Rous, který není nijak excelentním zpěvákem, nezvládá a ony jeho jinak slušné demo stahují pod hladinu vkusu.