Ohlédnutí za festivalem JazzFestBrno 2010

Po loňském 11denním maratónu letos pořadatelé brněnského JazzFestu mírně ubrali plyn, pokud jde o kvantitu. Mezinárodní festival progresivního jazzu letos trval „pouhých“ sedm dnů. Co do kvality však přehlídka nezůstala své pověsti nic dlužna. Slůvko „progresivní“ sice akce v titulu ani podtitulu nemá, ale mládí, dravost a současnost je to, co brněnský festival odlišuje od většiny ostatních jazzových přehlídek v naší republice.

Propagační materiály letos zvaly na tři hlavní hvězdy: Za prvé na amerického klávesistu George Dukea, jehož funkující styl – přiznejme si to – byl spíše zpestřením a vybočením a především lákadlem pro sponzory. Za druhé na jednoho z nejslavnějších jazzových kytaristů současnosti, Johna Scofielda, což byla opravdová největší hvězda týdne. Scofield sál Semilassa beznadějně vyprodal a jeho kytarové umění se v brněnských ulicích a hospodách nepochybně probíralo ještě několik dnů. O generaci mladší kytarista Kurt Rosenwinkel byl hostem JazzFestu – podobně jako Scofield – už podruhé. A zatímco v roce 2006 hrál s větší sestavou, tentokrát přijel s kytarovým triem a s programem autorských úprav standardů.

Ve skutečnosti však měl JazzFestBrno 2010 ještě jednu hvězdu obřích rozměrů, i když v našich krajích zatím méně známou. Klavírista Jean-Michel Pilc pochází z Francie, je samouk (vystudoval polytechniku) a posledních 15 let žije ve Spojených státech. Na Moravu přijel s mezinárodním triem (Rus Boris Kozlov na kontrabas a Američan Billy Hart na bicí) a předvedl tak úžasnou jízdu po klávesách, že v plném hledišti Městského divadla Brno padala jedna čelist za druhou.

Vedle 64letého Dukea, 58letého Scofielda, 50letého Pilca a 39letého Rosenwinkela letos na JazzFestu zazářili především hudebníci mladší generace. Z nich hrál prim polský klavírista Paweł Kaczmarczyk (* 1984), který se svým Audiofeeling Bandem přijel představit své nové album Complexity In Simplicity. Na rozdíl od zvukově pestrých studiových nahrávek, na kterých se nevyhýbá ani elektronické hudbě, předvedl Kaczmarczyk v Brně akustický jazz, výborně zahraný, na pomezí klasického a avantgardního pojetí. Právě tato zdravá míra moderny byla to, co bohužel chybělo českému klavíristovi Vojtěchu Procházkovi (* 1981), který se svými norskými kolegy představil CD Amoeba’s Dance. Procházka sice nebyl jediný, kdo během JazzFestu používal preparovaný klavír, avšak experimentování a hra ve strunách více než na klávesách v některých momentech činila jeho umění (na rozdíl od výborné desky) těžko srozumitelným. Přitom ve Weillově klasice Liebeslied pánové ukázali, že sehraní jsou výborně. Jiný typ jazzové alternativy (s přesahy k divoké punkové jízdě) předvedl mladý francouzský saxofonista Emile Parisien se svou kapelou.

K JazzFestu i letos patřily noční jam sessiony (rozjížděl kytarista Libor Šmoldas), zajímavým zpestřením byl sólový recitál varhaníka Ondřeje Pivce v kostele (v Husově sboru). A nechybělo samozřejmě ani hraní v klubech: U kouřícího králíka a v Metro music baru. Výpadek letecké dopravy zapříčiněný islandskou sopkou se festivalu dotkl pouze v jednom případě: nepřiletěla skupina The Stoner ze Švédska, kterou však zastoupili Norové Motif. Progresivního severského jazzu si tak Brňané užili dost, stejně jako inspirativní hudby z Polska, virtuózní i expresivní muziky z Francie a toho nejlepšího z americké kytarové scény.

(Milan Tesař pro časopis FOLK)