NO Blues hvězdami Blues Alive 2007
Vrcholem dvanáctého ročníku mezinárodního festivalu Blues Alive v Šumperku bylo vystoupení souboru NO Blues, který jako jediný na světě hraje styl „arabicana“. Celkově však byl letošní ročník silně nadpůrměrný a oba hlavní koncerty nabídly sérii silných koncertních zážitků.
Dvanáctý ročník mezinárodního festivalu Blues Alive probíhal v Šumperku od 15. do 17. listopadu. O úvodním večeru vím pouze z doslechu, že byl velmi slušně navštívený a že se „koncert šedesátníků“ Michala Prokopa a Vladimíra Mišíka povedl.
První hlavní koncert (tedy páteční večer) vrcholil recitálem mého oblíbeného akustického dua Cephas & Wiggins, představitelů tzv. piedmontského blues. Dvojice Afroameričanů, která začínala v roce 1977 v triu s klavíristou Wilberem Ellisem, předvedla blues s akustickými kytarami jako zábavnou hudbu, která má daleko k učebnicové melancholii. Lehkost, s jakou pánové hrají, by mohla být výbornou inspirací pro české muzikanty, avšak ani ti nezůstali na Blues Alive pozadu. Vedle vystoupení amerického kytaristy a hráče na harmoniku byl druhým pátečním vrcholem koncert Vlasty Třešňáka a jeho rockové kapely. Písně z alb Inventura a Skopolamin bluesové kořeny nezapřou a o důvěryhodnosti Třešňákových textů jsem psal už mnohokrát. Proto pouze zmíním, že písničkář na festivalu představil knihu To je hezký, ne?, knižní rozhovor, který s Třešňákem vede publicista Ondřej Bezr, dramaturg Blues Alive.
Sobotní program zahájilo ve 13.00 tematické odpoledne, věnované romské hudbě. V tomto případě šlo o zážitek o něco slabší, než jsem čekal, i když nesdílím kritické hodnocení kolegy Honzy Sobotky z Lidových novin. Terne čhave hráli standardně dobře. Gulo čar jsou technicky výborní, avšak koncertně sklouzávají ještě víc k popu než na deskách (které mimochodem poslouchám velmi rád) a hlasově výborná zěpvačka svým oděvem překračovala (alespoň mou) hranici vkusu. A kapelu Gipsy.cz jsem zažil v mnohem lepší formě v červnu v Kuřimi. Tentokrát to mezi Gipsym a zbytkem kapely na pódiu nějak nejiskřilo.
Sobotní večerní program byl velmi pestrý. „Buránka“ Xaviera Baumaxu jsem živě slyšet poprvé v životě a nebylo to tak hrozné, jak jsem čekal… Naopak, u písní o Pilarce nebo Danielu Landovi jsem se docela bavil. Sázkou na jistotu byla superskupina českých instrumentalistů Blues Session (kdysi doprovodný soubor Petra Kalandry) – se zpívajícími muzikanty-legendami Olinem Nejezchlebou a Ondřejem Konrádem nebo s kytaristou Pavlem Skálou. Zajímavý byl australský kytarista a zpěvák Gwyn Ashton, který sám vydal za celou kapelu. Vrcholem celého festivalu měl být Američan Joe Louis Walker, několikanásobný držitel Grammy. Jeho noční show byla samozřejmě strhující, avšak skutečným vyvrcholením (nejen) bluesového maratónu byl předchozí recitál nizozemsko-palestinských NO Blues, akustické směsi arabské hudby, blues a country. Samozřejmost, s jakou pánové (a zpěvačka, stojící netradičně u mixážního pultu mezi diváky) mísí nesmísitelné; lehkost, s jakou kombinují exotický zvuk arabského oudu s jazzovým kontrabasem; a hitovost písní, které původně hitové být asi neměly. To jsou důvody, proč jsem po celé vystoupení NO Blues byl jak u vytržení. Přiznávám, že především kvůli této kapele, kterou už dva roky napjatě sleduji (na Proglasu pouštíme její písně poměrně často), jsem do Šumperka jel. A rozhodně jsem nebyl zklamaný. Naopak, Black Cadillac v podání NO Blues pro mne byl jedním z vrcholů letošní dlouhé festivalové sezóny.
Ještě dobrá zpráva na závěr. Přivezl jsem si z Šumperka záznamy z tiskových konferencí s hlavními hvězdami. Po Novém roce vám sestřihy nabídnu v rámci Jak se vám líbí. Těšte se tedy na Cephase & Wigginse, na Joe Louise Walkera i NO Blues.