Laurent Coq: Hudebníci se uživí jen s obtížemi

Rozhovor s francouzským pianistou a skladatelem Laurentem Coqem

Studoval mimo jiné v New Yorku a tam jste také v roce 1997 natočil své první album Jaywalker. Cítil jste velký rozdíl mezi newyorskou scénou a jazzem ve Francii?

Ano, New York je kolébka jazzu a stále tam vzniká to nejkreativnější. Díky mnoha školám a různým generacím, které tam fungují vedle sebe, ale také kvůli jisté nestálosti a animozitě, panuje v New Yorku soutěživost, kterou jinde nenajdete. Soustřeďují se tam hudebníci z celého světa, kteří cítí potřebu konfrontovat se s tímto náročným a výjimečným prostředím. Smutným paradoxem je však naprostý nezájem amerického publika o takové tvůrčí prostředí a jeho projevy. Už před čtyřiceti lety říkal Dizzy Gillespie, že Američané si jazz nezaslouží. Je ovšem třeba zároveň říct, že i z Paříže se stalo důležité místo, kde se rozvíjí talent mnoha muzikantů a které další vyhledávají proto, aby tam mohli sdílet své zkušenosti. A ostatně jazz se už stal natolik univerzálním stylem, že výjimečné hudebníky najdete všude. Vždyť u vás v Česku působí několik velkých umělců. Konkrétně mám na mysli třeba opravdu skvělého kytaristu Davida Dorůžku.

Přestože jazz vnímáte jako celosvětovou hudbu, do New Yorku se stále vracíte. Co tedy tamní prostředí znamená konkrétně pro vás?

Jak už jsem říkal, je to líheň muzikantů, která nemá ve světě obdobu. Já se tam snažím vracet co nejčastěji, abych si udržel vysokou laťku a abych neztratil kontakt s tamní stále kreativnější scénou. Zajímavá tam není jen hudba, New York je bohaté a otevřené místo s kulturní scénou ještě intenzivnější než v Paříži. Když trávíte čas v New Yorku, máte jistotu, že zažijete důležitá setkání.

My jsme spolu před několika měsíci hovořili o systému odměňování umělců ve Francii („intermittent du spectacle“), o kterém jste řekl, že „dává umělcům jistotu příjmu“. V New Yorku o tuto jistotu ovšem přicházíte. Co vám ji vynahrazuje?

Tím nejpozitivnějším zůstává kvalita hudby, která se v New Yorku hraje, a obecně úroveň muzikantů. Důležitá je také velká otevřenost mysli a tolerance, a to nejen v hudbě. Smutnou stránkou pak je, že hudebníci se jen s velkými obtížemi mohou svou prací uživit.

Nejste jen hudebníkem, ale také skladatelem. Co vás formovalo víc: školy, které jste studoval, nebo spíše setkávání s dalšími hudebníky?

Školy mi v oblasti skladby mnoho nedaly. Tím nejdůležitějším byl a stále zůstává poslech nahrávek mistrů. Psaní hudby vyžaduje obrovskou disciplínu a tu se mi někdy nedaří udržet. S přibývajícími léty se proces tvorby stává čím dál náročnějším, a protože jsem toho už napsal dost, zabere mi často hodně času vymyslet něco nového, za čím bych si stál.

Svá alba vydáváte na vlastním labelu 88TREES. Jaká je podle vás jako vydavatele budoucnost trhu s hudbou?

To je velmi komplexní téma. Dnes se musíme snažit zaujmout generaci, která za poslech hudby nikdy neplatila, a současně nikdy nevycházelo tolik hudby jako dnes. Je to obrovská výzva, která vyžaduje přehodnotit celý způsob fungování toho, co my hudebníci děláme. Já jsem se rozhodl těmto výzvám čelit tak, že jsem vzal celý proces vzniku nahrávky do svých rukou. A i když se mi nevracejí všechny náklady, nelituji toho. Pro umělce je podle mne lepší být sám sobě vydavatelem a nesvěřovat plody své práce lidem, kteří myslí především na zisk. Budoucnost je samozřejmě nejistá. Nejen že se prodeje desek pohybují ve směšných číslech, ale ohroženy jsou koncerty. Do budoucna tak budeme muset být velmi vynalézaví a snažit se tím, co děláme, zaujmout mladou generaci. To je paradox internetové éry. Ještě nikdy nebyla tato hudba tak snadno dostupná a současně počet jejích příznivců stále klesá.

(Celý článek, který vznikl pro časopis Harmonie, si můžete přečíst zde.)