Martina Trchová & Trio: Holobyt (recenze CD)

Říká se vůbec o ženách, že se dostaly do Kristových let? Vlastně nevím. Ať je to jakkoli, považuji Martinu Trchovou stále za mladou písničkářku. Na druhou stranu je už autorkou s bohatými zkušenostmi a člověku se skoro nechce věřit, že uplynulo dvanáct let od chvíle, kdy ji jako člen poroty ve finále Trampské Porty v Ústí nad Labem – úspěšně – navrhl na držitelku autorské ceny. V tomtéž roce ostatně Martina vyhrála i Portu interpretační (v Jihlavě) a písničkářského Krtka na festivalu Zahrada (soutěž tuším tehdy proběhla až v srpnu na festivalu Setkání na Konopišti, ale kdo by si tyto detaily pamatoval, že?). Teprve o rok později vydala nadějná písničkářka své první CD Čerstvě natřeno, v roce 2010 následovala další, vyzrálejší a také živočišnější, deska Takhle ve mně vyjou vlci, a konečně vročení 2016 nese titul Holobyt, vybavenýmimochodem moc pěkným obalem (taktéž zpěvaččino dílo). Martina, poprvé bez externího producenta, na něm udělala opět velký kus cesty dopředu. Po původním čistém folku postaveném na souzvuku akustické kytary a flétny je veta, přibylo jazzových pasáží, výraznější roli než dříve hraje celá kapela, hosté písně spíše dotvářejí, než pouze zdobí. A při tom všem Martina Trchová zůstává suverénní autorkou, které stále sluší označení písničkářka. Není to totiž tak, že by ji toto slova uzavíralo do nějaké žánrové škatulky. Naopak, Martina se blíží k bodu, kdy sama bude termín písničkářka pomáhat definovat.

Původní Martina Trchová Trio vedle zpěvačky tvořili výborný kytarista Patrik Henel a neméně dobrý kontrabasista Radek Polívka – dvě záruky toho, že Martininy písně naprosto přirozeně proplouvají na škále od akustického folku k jazzovým inspiracím. Později se k nim jako čtvrtý člen přidal bubeník Jablkoně Petr Chlouba, který hrál už na více než polovině minulého alba, a sestava se tím pádem rozhodla pro kosmetickou změnu názvu na Martina Trchová & Trio. Výběrem dalších muzikantů – není jich mnoho, ale pro zvuk alba jsou určující – autorka navazuje na obě svoje předchozí desky. Akordeonista Mário Bihári se totiž objevil už na debutu Čerstvě natřeno a Bharata Rajnošek hrál jistou roli na albu Takhle ve mně vyjou vlci. Jenže zatímco v případě minulé desky byla jeho úloha důležitá, tentokrát je klíčová. Jeho klarinet, křídlovka, trubka nebo saxofony sice nejsou slyšet od počátku do konce alba, ale spolu s Henelovou kytarou a s lehce hranými bicími a perkusemi Petra Chlouby posouvají celek směrem k jazzu.

Právě jazzový doprovod je jednotícím prvkem téměř celého nového alba. Martina sama sice stále vypráví své příběhy a její hlas by byl – a vlastně stále bývá – ozdobou řady folkových festivalů, ale poslechne-li si člověk libovolnou instrumentální předehru nebo mezihru, má pocit, že poslouchá velmi dobrou jazzovou kapelu. Sama Trchová pak tento pocit posiluje například náznaky scatu (Pole setá cizím mákem) nebo swingovým frázováním (Věci v pohybu). Nezávisle na stylu pak Martina suverénně skáče z tónu na tón, pečlivě vyslovuje a s chutí si vychutnává každou dlouhou samohlásku (Vidličky a nože).

Minimálně stejně dobrodružná jako při soustředění na hudební výkony je návštěva Holobytu, sledujeme-li Martininy texty. Od úvodního „Miluju zvuk, když zámky zacvaknou“ (Domů do Manin) až po závěrečný tanec mravenců na parketách (Mravenci) se táhne suita krátkých příběhů, které spojuje téma bydlení a domova. Přitom oním domovem není jen Martinina rodná Praha, ale třeba i nekonečné pustiny Kazachstánu nebo „místa v obrazech“ („od Gauginova Krista po Vincentovy slunečnice“ – Ať se na nic neptám). Jednotný koncept alba nebrání šíři témat: od hladu a strachu ve vlastním nitru (Strach) až po silné sociální témata (Holešovické paničky, které vnímám jako jistou paralelu k Princezně Ladě Jardy Svobody a Trabandu). Texty jsou ovšem zajímavé nejen obsahem, ale i formou – od četných vnitřních rýmů (Věci v pohybu, Tělo) až po volný verš (Vidličky a nože). Obraz holobytu neboli prostého domova, který lze jakkoli vylepšit a dozdobit, se vrací v drobných detailech jednotlivých písní. Doma je tam, kde otočíme doleva kohoutkem (Domů do Manin), tam, kde na balkóně vlají kapesníky a kalhotky (Balkónový blues), tam, kde hodiny na stěně odbíjejí půlnoc (Vidličky a nože), tam, kde hudbou je smích a děti tleskaj do rytmu (Ať se na nic neptám). Tam, kde se s žádnou nezbytnou bytnou nepřeme o nájem (Holobyt). Doma je dobře, i když se nám mezi parketami hemží mravenci a ve spíži ruší myš. Doma je dobře, i když je náš byt jen holobytem.

Vydavatel: Indies MG
Rok vydání: 2016
Žánr: folk
Celkový čas: 42:46

www.trchova.cz