Slyšte, lidé! – Folk pro třetí tisíciletí

Písničkář a někdejší metalový hudebník Nany Hudák ze slovenské Prievidze se na české scéně mihl přesně před deseti lety, kdy své třetí album Kým mi lúče narastú u tuzemské firmy Popron, která v té době zoufale hledala novou identitu a sem tam obohacovala portfolio zaměřené na pop třetí a čtvrté kategorie alternativnějšími položkami. Předtím i potom Nany natáčel desky vlastním nákladem a až nyní, se svou pátou dlouhohrající kolekcí Jazyk duší, našel adekvátního vydavatele. Více než tisíc hodin prý strávil v domácím studiu při tvorbě alba, které při vcelku standardních 13 skladbách vykazuje nadprůměrnou stopáž 65 minut. Nany si v delších kompozicích liboval už dříve a na novém albu tato jeho záliba posílila. Důvodem je epičnost jeho tvorby, kterou vystihuje i poměrně trefné označení „fantasy folk“ na obalu alba.

Jako druhá nám bude hrát pražská kapela Republic Of Two, držitel Anděla za rok 2010 v kategorii Objev roku. Základ sestavy tvoří Jiří Burian a Mikoláš Růžička, kteří spolu v minulosti spolupracovali už ve skupině Ghostmother a také na projektech Jiřího otce, písničkáře Jana Buriana. Nové album se jmenuje Back To The Trees, tedy Zpátky ke stromům. Má to být paralela ke známému rčení „zpátky ke kořenům“. Album se totiž zvukem odvolává k hudebním vzorům obou protagonistů. „Naše hudební kořeny jsou Beatles, U2 nebo The Smiths,“ vysvětluje Mikoláš Růžička. Vedle obou zakladatelů skupiny se na nahrávce podíleli i další hudebníci – basista Štěpán Růžička, bubeník Jan Janečka a především vietnamská zpěvačka Huyen Vi Tran, která se stala novým koncertním členem kapely. Back To The Trees je už čtvrté album skupiny Republic Of Two.

Typickým příkladem eklektické kapely, která čerpá jak z folku, tak z mnoha dalších stylů, je Zrní. Na svém zatím nejnovějším studiovém albu Následuj kojota přitom skupina tento styl dovedla k dokonalosti. Bohaté aranže se navíc pojí s výraznými melodiemi a mnohovrstevnatými texty. Základem písní je často hutný doprovod a opakující se rytmický vzorec, kterým se muzikanti vzdalují od folku, vnímáme-li jej jako převážně akustickou hudbu. Jenže stačí zazpívat jeden verš, a průzračná a snadno zapamatovatelná – folková – melodie se vynoří a zápasí s dusavým doprovodem o místo na slunci.

Album s názvem Gravitace nahráli manželé Jakub Čermák a Iamme Candlewick. Síla desky tkví v kombinaci témat a jejich zpracování – ve spolupráci s více či méně náhodně potkanými hudebníky z celé Evropy a především pak s producenty, kteří se postarali o postprodukci.

V čele skupiny Strangers In The City stojí písničkář Jakub Zbořil z Veselí nad Moravou, který v minulosti spolupracoval například s hudebníkem Kittchenem nebo se skupinou Bratři Orffové. Své první minialbum natočil sám doma v panelákovém bytě, na plnohodnotném albu South se představuje v duu s Lenkou Slovákovou. 
 
Skupina Narcotic Fields hraje alternativní hudbu a blízko má mimo jiné k elektronické scéně. Z ní se vydělilo akustické jádro, které si říká Acoustic Fields a hraje zčásti tytéž, zčásti jiné písně akusticky. Je to vlastně také folk, který ale nemá žádnou návaznost na tuzemskou tradiční folkovou scénu.

Emozpěv byl původně záležitostí jednoho muže, kytaristy a písničkáře Ondřeje Vratislava Vyšehradského. Ten od roku 2007 experimentoval s různými styly, až se propracoval k vlastnímu tvaru písně s českým textem, inspirované ovšem především zahraničními kapelami. Od roku 2009 Ondřej výrazněji koncertuje – nejprve sám a od začátku roku 2013 v duu s baskytaristou Martinem Drahoňovským. A právě s Martinovým příchodem vzniklo duo Emozpěv v podobě, v jaké je dnes známe. Na jejich druhém albu, které vyšlo pod názvem Hebké bolesti, se podílel producent Boris Carloff.

Folkové duo KasparMelichar tvoří kytarista, básník a zpěvák Milan Urza a pianista Robert Rajs, oba známí také z rockové skupiny První hoře. Na albu Velká derniéra se představují s komorními písněmi, okořeněnými troškou elektroniky. Nahrávka vznikala opravdu z velké většiny pouze v duu, jen v jedné písni dvojici rozšířil na trio baskytarista Jiří Hes.

Longital z Bratislavy dlouho fungovali jako duo baskytaristky a zpěvačky Shiny a kytaristy Daniela Salontaye a není to ještě tak dávno, co dvojici rozšířil na regulérní kapelu bubeník Marián Slávka. Právě díky němu mohla skupina nahradit elektronické zvuky živými barvami, písně se zhutnily a i v akustickém tvaru výběrového alba A to je všetko? dokázala nabídnout smršť energie. Dalo se tedy čekat, že k novému materiálu trio přistoupí podobně a osvědčenou formu napasuje na nové písně. Nestalo se tak. Do hry vstoupil další element a Longital se na nové desce s názvem Divoko představuje jako kvarteto. Ondřej Ježek, který měl na starosti produkci i všechny fáze práce se zvukem, totiž vstoupil do dění i jako hudebník. Ať už to byly elektronické zvuky a efekty, nebo harmonika, steel kytara či fender piano, každou z devíti písní došperkoval a obohatil. Výsledkem je nejen obecně bohatší zvuk, než se dalo čekat, ale především konkrétní zabarvení jednotlivých písní.

Katarína Kubošiová alias Katarzia se už na svém prvním albu Generácia Y z roku 2013 představila jako vypravěčka výrazné barvy hlasu, zajímavé dikce a silných témat. Na novince Agnostika své kvality dále rozvíjí a přidává k nim pestřejší aranže – ve spolupráci s několika výbornými muzikanty, kteří vytvářejí vícevrstevnou doprovodnou kapelu. Sama autorka si vedle svého typického zpěvu vyzkoušela i rap. A kromě kytary hraje na různé syntezátory a další klávesové nástroje, což její písně zdánlivě posouvá od folku k popu.

Slovenský písničkář Richarde Vávra vystupuje pod přezdívkou Archívny chlapec. Začínal v psychedelicky rockové rodinné skupině, ve které později zkoušel i různé fúze elektronické hudby se zapojením kytary, ale to skončilo a Richard si myslel, že hudbu definitivně pověsí na hřebík. Jenže mezitím jej napadlo, že by mohl zkusit psát texty ve slovenštině a hrát si je jen tak doma, bez kapely. Složil několik písní, dal je poslechnout své ženě a ta mu doporučila svého bývalého spolužáka, majitele nahrávacího studia. Tak tedy vznikl Archívny chlapec, který dnes říká: „Pro někoho se člověk s kytarou automaticky rovná folk. Já se tomu nebráním, ale nemám žádnou návaznost na československou folkovou scénu. Není to tak, že bych české folkové kapely neměl rád, ale já jsem se k nim nikdy moc nedostal. Spíše jsem se nechal inspirovat anglosaskou hudební scénou. Mám rád folkové a country akustické vlivy, poslouchám Neila Younga, Boba Dylana nebo Marka Kozeleka ze Sun Kil Moon.“