Slyšte, lidé! – Hudební výlet do Francie

Jako první nám bude hrát Daniel Mille, který říká: „Hudba je pro mne poezií a poezie hudbou, obojí je pevně spojeno. Léta pracuji s francouzským hercem Jeanem-Louisem Trintignantem, který do mé hudby recituje básně od Apollinaira, Viana, Préverta, Desnose…“ My si však ukázkou představíme jiný Millův projekt – v roce 2014 akordeonista nahrál album skladeb argentinského skladatele Astora Piazzolly.

Z úplně jiné hudební oblasti pochází Yann-Fañch Kemener, bretonský zpěvák a sběratel folkloru. Kemener je Bretonec nejen přesvědčením, ale i rodem, protože bretonsky jej učila matka. Před několika lety u nás ve studiu vzpomínal: „Generace mých rodičů se musela potýkat se zákazem hovořit bretonsky. Já jsem se už s ničím podobným nesetkal. Představitelé státu se zřejmě domnívali, že pofrancouzštění venkova úspěšně proběhlo, a další zákazy tedy nejsou třeba. V době mého dětství tedy vše probíhalo přirozeně bez zákazů, a tak mohu říct, že jsem bilingvní, mluvím oběma jazyky.“

O klavíristovi Romainu Collinovi prohlásil americký rozhlasový redaktor Jon Weber: „Je to skladatel-vizionář, vynikající jazzový pianista a velmi jasná vycházející hvězda v jazzovém světě.“ Jeho hudba má tři východiska – jazzovou a improvizační tradici, experimentování se zvukem a klasickou hudbu.

Gaspard Ossikian, zvaný Gas, je bluesový kytarista a zpěvák. V posledních pěti letech vystupuje se skupinou Gas Blues Band, která vedle vlastního repertoáru doprovází také afroamerické bluesmany z Chicaga, Texasu, případně z Kanady, kteří zavítají do Francie. V hudbě Gas Blues Bandu se blues spojuje s hutným rockem a funkem.

Richard Galliano se učil na akordeon už ve čtyřech letech. Později studoval hudbu na akademii v Nice – mimo jiné se zabýval hrou na trombón, harmonií a kontrapunktem. Už jako 14letý však začal poslouchat jazz, oblíbil si zejména nahrávky trumpetisty Clifforda Browna a začal se pokoušet jeho hudbu hrát na akordeon. Později se jako hráč na tento „ne-jazzový“ nástroj uplatnil po boku mnoha osobností první ligy. Dnes se jeho repertoár skládá z vlastních skladeb a kompozic dalších jazzových autorů, dále z tanga a také z děl klasiků vážné hudby. 

Valentin Clastrier má 69 let a je to přední francouzský hráč na niněru, nositel řádu Rytíř umění. Jeho přínos spočívá v tom, že kombinuje lidovou inspiraci s jazzovou improvizací a používá niněru, nástroj roztáčený klikou, jako prostředek vhodný k nejrůznějším experimentům. Valentin Clastrier středověký hudební nástroj vytáhl ze zapomnění, konstrukčně upravil a používá jej v moderním kontextu.

Kytarista Alexandre Glize je z Francie, ale má také karibské kořeny. Hraje instrumentální hudbu na pomezí klasiky, jazzu, flamenca a dalších žánrů, přičemž tento svůj sólový projekt nazývá Magic Guitar.

Druhý, kdo bude v pořadu zastupovat bretonskou hudbu, je houslista Jacky Molard. Vedle tradiční hudby Bretaně se věnuje také jejímu propojování s hudbou západní Afriky, ale to nás teď zajímat nebude. Zaměříme se na bretonskou kulturu. Na rozdíl od Yanna-Fanche Kemenera Jacky Molard keltskou bretonštinou nemluví. V rozhovoru mi řekl, že měl chuť se tento jazyk naučit, ale nebylo to možné. Říká: „Chtěl jsem se totiž učit ryzí bretonštinu, kterou hovoří staří lidé. Nezajímala mě moderní varianta, která se učí ve školách, protože ta s původním živým jazykem nemá mnoho společného. Bohužel staří lidé, kteří mluvili autentickou bretonštinou, mě učit nemohli. Přestěhoval jsem se do střední části Bretaně kvůli živé hudební tradici. I jazyk byl v této oblasti ještě živý, ale staří lidé neměli chuť někoho učit. To bych se býval musel na tom místě narodit.“

Současný francouzský šanson bude v této hudební hodince reprezentovat zpěvačka Zaz. Její repertoár se skládá z vlastních písní a z písní převzatých, z kterých sestavila například album Paris. Na otázku, jestli je pro ni jiné zpívat vlastní a převzatou tvorbu, odpověděla: „Ano, rozhodně je to jiné, ale nedokážu ten rozdíl přesně vyjádřit slovy. Do svých vlastních písní jsem možná víc ponořena, ale když zpívám píseň od jiného autora, znamená to, že se mi líbí a že se mě něčím dotýká, promlouvá ke mně, je součástí mé osoby. Nedokážu tedy odpovědět. Je to určitě jiné. Mé vlastní písně jsou pro mne asi intimnější.“

Jako poslední francouzský hudebník se nám v pořadu Slyšte, lidé! představí kontrabasista a skladatel Michel Benita. A s ukázkou z jeho alba River Silver nahlédneme i do dalších oblastí, protože Benitou nejdůležitější spolupracovnicí je na tomto albu japonská hráčka na strunný nástroj koto Mieko Miyazaki. Michel Benita o ní říká: „Dokáže se naplno ponořit do obou hudebních kultur, japonské i západní. Bez problémů se orientuje v našich partiturách a na koto hraje podle klasických not. Limity jsou snad v tom, že musíme zůstat v modální hudbě, ale ve skutečnosti můžeme v průběhu skladby měnit tóninu, protože koto má posuvné kobylky. Během jedné skladby tak Mieke dokáže přejít z jedné tóniny do jiné a pak se znovu vrátit k té původní. Její technické schopnosti jsou neuvěřitelné.“ Obecně o své tvorbě Benita říká: „Mé skladby nejsou smutné ani veselé. Hovořil bych možná o klidu a pak mě napadá ještě pojem cesty. Proplouváme mezi vodami a nejsme ani veselí, ani smutní.“