Olga Zalesskaja: Písně skládám podle nálady

Z rozhovoru s Olgou Zalesskou pro pořad Jak se vám líbí

Tvořím vlastně už od dětství. Své první verše jsem napsala ve čtyřech letech. Byly to takové legrační básničky. Potom jsem hrála na klavír, a když jsem byla v páté třídě, přečetla jsem si v jednom pionýrském časopisu, že byla vypsána soutěž pro děti, které skládají písně. Rozhodla jsem se, že zkusím své verše podbarvit klavírní hudbou. Povedlo se mi to, a tak jsem své první písně psala tímto způsobem.

Snad neprozradím žádné tajemství, když vám řeknu, že ženy fungují jinak než muži. Muž si stanoví cíl a pak se jej snaží splnit. Tak většinou vznikají i hudební alba. Například náš přítel Aljoša Kudrjavcev, který momentálně žije v Brně, se rozhodne, že napíše album písní – a napíše je. Já skládám podle nálady: Jsem zamilovaná, napíšu píseň. Je mi smutno, napíšu píseň. Album Domašnij těatr se rodilo postupně. Dívám se kolem sebe a uvidím nějakou postavu. Například modrá princezna, o které jsem před chvílí zpívala, seděla na obrazu u mé přítelkyně – smutná modrá princezna s korunou na hlavě. Plakala – a já jsem o ní napsala píseň. Uplynulo několik let a já jsem uviděla další zajímavou postavu, šílenou Martu, která je zamilovaná, telefonuje a její milý k ní nepřichází. ؘ– Jednou za rok, někdy třikrát do roka, jsem napsala píseň – a tak to šlo deset let. Tak vzniklo toto album.

Když jsem začala psát písně, učila jsem se už sama hrát na kytaru. A šlo mi tehdy o to, aby můj kytarový doprovod byl „dostatečný“… Prostě dostatečný. Jenže hudba, kterou jsem při komponování slyšela ve svém nitru, byla bohatší než to, co jsem byla schopna sama zahrát. Když jsem však s touto představou přišla mezi folkaře, říkali – to je moc expresivní, to je rock, to sem nepatří. A já jsem stála stranou. Přišla jsem mezi rockery a ti mi řekli: Ne ne, to jsou moc závažné texty, to sem nepatří. A já jsem nevěděla, co mám dělat. Až jsem dospěla a našla jsem hudebníky, kteří hrají rock, jazz i fusion a kterým záleží na tom, o čem zpívám, o čem pojednávají mé texty. V současné době je v Bělorusku a v Rusku několik desítek hudebníků, s nimiž ráda spolupracuji.  

Mám nějakou představu o náladě skladby a o jejím hudebním obsahu, ale spolupracuji s profesionály. A mám ráda, když profesionál ve svém oboru vysloví svůj názor. Proto naslouchám jejich námitkám a připomínkám. Představte si, že bych si sedla do taxi a radila řidiči, co má dělat. Nebo se posadím u zubaře do křesla a budu mu radit, jak mě má léčit. Proto se vždy na místě dohodneme a dál už svým hudebníkům důvěřuji a do jejich práce jim nemluvím.  

Existuje takový mýtus, že člověk, který sám píše písně a ještě je navíc intelektuál s velkým kulturním rozhledem, poslouchá pouze svou vlastní hudbu. To je podobný nesmysl, jako kdybyste řekl, že muž nebo žena, kteří jsou do někoho zamilovaní, se nepodívají na nikoho jiného. Já se snažím poslouchat všechno, co je krásné. Svoje písně neposlouchám vůbec – jen když připravuji nové album. Velmi často poslouchám hudbu svých přátel, která mě opravdu velmi zajímá. A jsem zvědavá i na hudbu jejich přátel. Když jsme například přijeli do Česka, Jiří Vondrák nás seznámil s výjimečným člověkem Františkem Urbancem a ten pro mne objevil svět Vlasty Redla, Slávka Janouška a mnoho dalších českých autorů. Odvezla jsem si domů jejich nahrávky a začala jsem překládat jejich texty. Sice ještě česky nerozumím tak dobře jako třeba polsky, ale poradím si. 

Když jsem byla mladá, byla jsem členkou rockové skupiny – u nás se tehdy říkalo „vokálně-instrumentální soubor“. Bylo mi 16 let, v kapele se mnou hráli čtyři mí přátelé a společně jsme poslouchali to, k čemu jsme se tehdy dostali. Přišli jsme domů, zapnuli magnetofon a poslouchali jsme Scorpions, Motorhead a moje tajná láska byla Edith Piaf. V hudební škole jsme zase měli v osnovách poslech Vivaldiho, Čajkovského a podobně. Byla jsem tedy v kontaktu s nejrůznější hudbou a to se mi vtisklo do duše. A ráda si poslechnu i něco nového.