Glen Hansard: Věřím v toto album a v tyto písně

Rozhovor s Glenem Hansardem

Hudbě se věnujete už 25 let. Jak se liší Glen Hansard v roce 2016 od Glena Hansarda v době jeho písničkářských začátků?

To je dobrá otázka. Svým způsobem je tam velký rozdíl, ale když se na tom podívám z jiného úhlu pohledu, vlastně tam rozdíl není. Domnívám se, že se snažím o totéž jako před dvaadvaceti nebo pětadvaceti lety. To znamená, že chci psát dobré, slušné písně, které si lidé oblíbí. Písně, které se stanou samozřejmou součástí jejich života jako nábytek, jako třeba židle. Vezmete si židli a posadíte se na ni. Nemusíte ji nijak zkoumat. Prostě ji použijete. A já bych byl rád, kdyby lidé takto samozřejmě brali i mé písně. Používáte je a vůbec nad nimi nepřemýšlíte. A toto přání, dělat co nejlepší písně, se mě drží po celou mou kariéru. Snažím se tedy psát slušné písně.  

Jak se proměňují témata vašich písní? V čem je nové aktuální album Didn’t He Ramble?

Myslím, že pro mne jako kreativního člověka – a vlastně to tak asi platí pro kohokoli – je důležité mluvit především o tom, kde aktuálně jsem, a ne o tom, co nevím. Když se vracím k některým svým starším skladbám z éry skupiny Frames, zjišťuji, že tam, kde jsem tehdy byl, už dnes nejsem. Už to nejsem já. A protože v těchto starých písních nenacházím pravdu, přestal jsem je hrát. Když tedy skládám nové písně, snažím se v nich ukázat, kde jsem dnes a ne kde jsem byl kdysi. Dlouho jsem psal o lásce, což je u písničkářů pochopitelně jedno z nejběžnějších témat. Je to něco jako červená barva pro malíře, takový základ. Ovšem čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že láska a především láska neopětovaná zůstává velkou záhadou a milostná píseň je vlastně dokladem toho, že láska nefunguje. I proto budou dál existovat milostné písně, stále bude vznikat výtvarné umění i poezie, protože vztahy jsou ve své podstatě komplikované a láska je komplikovaná. Tomu, kdo se vám snaží v lásce radit, nevěřte! Ale na této desce jsem se zaměřil více na téma rodiny a na svou minulost, na své dětství. Člověk se v určitém období svého života potřebuje ohlížet do minulosti. Aniž bych to tak původně zamýšlel, mluvím v písních na tomto albu často ke svému otci. Mám velkou radost, kam až mě to jako autora přivedlo. Když jsem tedy na desce začal pracovat, dopředu jsem si řekl, že tam nebudou žádné milostné písně. Stejně tak jsem si zakázal používat slova srdce a láska kromě případů, kdy by místo nich nic jiného nefungovalo. Byla to fascinující práce, když si takto zakážete slova láska a srdce a musíte najít jiný způsob, jak to říct. To je pro autora výzva, nepoužívat některé barvy na paletě.  

Album jste nenatočil sám. Jakým způsobem vaši spoluhráči  ovlivňují výsledek?

Když tvořím hudbu s Thomasem Bartlettem, cítím, jak mě překvapuje. Vkládá do mých písní přísady, na které bych nikdy nepomyslel. A právě to je na hudbě vzrušující. Když jsem se jako kluk učil hrát na kytaru, nikdy jsem nechtěl být virtuózním kytaristou. Chtěl jsem být prostě jen dost dobrý, abych mohl hrát písně. Jakmile jsem začal hrát písně, moje zdokonalování ve hře na kytaru se zastavilo. A totéž požaduji od ostatních hudebníků. Chci, aby hráli mé písně, a nepotřebuji po nich virtuózní výkony. Ve virtuozitě se totiž ukrývá ego a to se může srazit se záměry hudby samotné. Jsem tedy raději, když je hudba jednoduchá. 

Album Didn’t He Ramble vychází také na klasické gramofonové desce. Jaký je váš vztah k vinylům?

Vyrůstal jsem v 70. letech a má první deska byl Ziggy Stardust od Davida Bowieho. Dostal jsem ji od tety. Přehrával jsem si ji ve svém pokoji několik měsíců pořád dokola. Ale pouštěl jsem si ji rychlostí 45 otáček a líbilo se mi to. Až jednou přišla teta na návštěvu, přepnula mi to na 33 a už to neznělo tak dobře. – Vinyly pro mne vždy byly nejlepším hudebním formátem. Cédéčka mají tu výhodu, že je nemusíte otáčet. Ale ztratili jsme s nimi hudební nosič jako umělecké dílo. Vinylové desky jsem rád držel v rukou a díval se na ně. Deska, to bylo něco jako dopis. Bylo to něco skutečného. Když člověk dostal dopis a nelíbil se mu, mohl jej roztrhat nebo spálit. Stejně tak když se vám nelíbila deska, mohli jste ji přelomit. Na vinyly musel být člověk opatrný. Bylo to něco, na co si člověk musel dávat pozor. Em pé trojky jsou neosobní. Nic nevidíte, nic necítíte. Když si koupím album na iTunes, nemám pocit, že bych je skutečně měl. Jasně, je to užitečné. Když cestujete, nemusíte si s sebou vozit svou sbírku desek. Je to praktické. Ale vyvolává to ve mně pocit zmatku.

Za album jste získal nominaci na Grammy. Sice jste nakonec nezvítězil, ale předpokládám, že i samotná nominace je pro vás důležitá…

Bylo to pro mne důležité, hrozně mě to potěšilo. Já totiž v toto album a v tyto písně věřím. Je skvělé, když někdo ocení něco, v co sami věříte. Měl jsem tedy radost. Zúčastnil jsem se i slavnostního vyhlášení a vzal jsem tam s sebou svého bratra. Oba jsme si to užili, sledovali jsme celé to šílenství. Pro bratra byl zážitek vidět všechny ty celebrity. Věnoval jsem mu své lístky do přední části sálu a sám jsem seděl úplně vzadu. A měl jsem radost, když jsem viděl, jak se mu to líbí. Takže ano, je pro mne důležité získat nominaci. Je to důležité pro mne jako hudebníka, kterého díky podobným úspěchům hrají v rádiích na celém světě a kterému se tak dostane uznání v určitých kruzích. V okamžiku, kdy se pohybujete na světové úrovni, mají tyto věci opravdu svou váhu. Ale zároveň vlastně nejsou vůbec důležité. I když jsem nevyhrál, lidé v mém okolí řeknou: „I tak je to dobré.“ Bylo by skvělé vyhrát, ale nic by to nezměnilo. Důležité je, že člověk pracuje a že se mu za jeho práci dostane uznání. My umělci toužíme po propojení se světem, na kterém žijeme. A to je to krásné.