Elina Duni Quartet: Dallëndyshe (recenze CD)

Albánština má pro nás přídech něčeho exotického, málem blízkovýchodního. Na rozdíl od řečtiny, která také tvoří samostatnou větev indoevropské rodiny, v ní sotva najdeme důvěrně známé slovní základy. Slovník albánského jazyka ovlivnila jak turečtina, tak jihoslovanské jazyky. Vedle vlastní Albánie se albánsky hovoří nejen v Kosovu a Makedonii, ale významné albánské menšiny žijí také v Řecku nebo v Itálii. Malým exkurzem do albánského písňového folkloru je nové album ve Švýcarsku usazené 34leté albánské zpěvačky Eliny Duni, která se pokouší propojit tradici své vlasti s jazzovým jazykem. Výsledkem sice není žádná žánrová revoluce, nicméně měkce vyslovovaná albánština se s klavírní hrou Colina Vallona pojí až překvapivě lehce.

Dvě úvodní písně na albu jsou umělé, ostatních deset je lidových. Z toho jedna pochází z Kosova, jedna z prostředí Arvanitů (albánská menšina v Řecku) a jedna od Arbëreshtů, albánsky mluvící minority v Itálii. Témata písní – booklet alba naštěstí obsahuje překlady do angličtiny – jsou taková, jaká známe z folkloru obecně: stesk po matce (Nënë moj), milostná lyrika (Bukuroshe), stříhání ovcí (Delja rude) a především melancholie, smutek, odloučení… Však také zpěvačka shrnuje téma alba jako „písně lásky a písně exilu“. Tomu odpovídá i styl zpěvu. Není třeba rozumět textům. I z exotické albánštiny pochopíme, jaké pocity se písněmi sdělují. Elina Duni má příjemný hlas, který sice nerozeznáme na první poslech, ale který by dokázal emoce skryté v písních hravě vyzpívat i a cappella.

To samozřejmě neznamená, že by doprovodní muzikanti dojem z celku kazili. Zbytek zpěvaččina kvarteta, což je jazzové klavírní trio (Colin Vallon na piano, Patrice Moret na kontrabas, Norbert Pfammatter nabicí), zpěv opatrně podbarvují a ani v mezihrách se nepokoušejí rozmetat původní dojem ze zpěvu. Celek je umírněnější než například úpravy moravských lidových písní v podání skvělé kapely Zuzany Lapčíkové. Bicí hrají většinou zlehka (Ylberin), piano ve svých sólech rozvíjí hlavní melodické motivy písní (Fëllënza), případně zpěv doprovází repetitivními figurami tam, kde přebírá iniciativu kontrabas (Sytë). Jedním z mála výletů mimo melancholickou náladu alba je píseň Bukuroshë s rytmickou hrou perkusí a celkově jazzovějším doprovodem. Naopak Taksirat se stylem zpěvu i rytmickými vzorci konceptu jazzového alba vymyká a náladou připomíná některé soudobé úpravy sefardských písní.

Je otázka, nakolik si Elina Duni prosadila vlastní představu o folkloru země svých předků a do jaké míry do podoby alba promluvil producent Manfred Eicher, který si estetiku produkce svého vydavatelství ECM pečlivě hlídá. Výsledkem je v každém případě jeden z možných současných pohledů na albánský folklor. Propojení s jazzem, které nešokuje, ale působí naprosto přirozeně. Vždyť také témata, která Elina Duni do své jazzové kapely přinesla, jsou srozumitelná všude na světě.

Vydavatel: ECM
Rok vydání: 2015
Žánr: world music/jazz
Celkový čas: 55:14

www.elinaduni.com

(Článek vznikl pro časopis UNI.)