Will Johns: Eric Clapton mě hodně podporoval

Rozhovor s anglickým bluesmanem Willem Johnsem

Vaše nové album se jmenuje Something Old, Something New… Co je na něm tedy starého a co nového?

Počkejte, musím se podívat… Chtěl jsem na album zařadit něco, co jsem hrál už se svou první kapelou v 90. letech, snad v roce 1992, a taková stará píseň je například Righteous Road. To byla jedna z prvních skladeb, které jsem složil. Napsal jsem ji společně se svým kamarádem Davem Motionem. Pro mne a pro mou kariéru je to tedy „stará píseň“. Naopak úplně nejnovější skladba je Into Your Love. Vznikla velmi rychle na poslední chvíli, když jsem album připravoval. Nová je také píseň Mousetails. Tyto dvě jsem napsal, když už jsem měl desku téměř hotovou. V obou případech šlo o konec roku 2015. 

V Brně a na dalších koncertech českého turné vás doprovodí Tomáš Liška na baskytaru a Tomáš Hobzek na bicí (rozhovor vznikl ještě před koncertním turné). Album jste ale nahrával s britskými spoluhráči…

Ano, jako první zmíním doprovodnou vokalistku Emmu Wilson. Je to skvělá zpěvačka, jak můžete z nahrávky slyšet, a je úžasné s ní pracovat. Má tady v Anglii svou vlastní kapelu, nazvanou Emma Wilson Blues Band. Na klavír a klávesy hraje Nick Judd. I on má vlastní skupinu a kromě toho hraje se spoustou dalších lidí, například se slavným kytaristou Chrisem Speddingem. Na saxofon hraje Chez Grimble, což je fantastická dáma, která se jako host objevila už na YouTube na mém úspěšném videu Smuggler’s Blues tuším z roku 2012. Na baskytaru mi na albu hraje Russel Grooms. A konečně bubeník Chad Logan – to je moje dílo. Je to vymyšlená postava, kterou jsem vytvořil. Na bicí tedy hraju sám. Ale je to tajemství…

Koncertoval jste v Rusku, a dokonce jste vystoupil v bývalé ženské věznici v gulagu. Předpokládám, že to pro vás musel být silný zážitek…

Ano, přesně tak, byla to jedna z nejsilnějších zkušeností mého života. Cítil jsem obrovskou pokoru, když jsem hrál v prostoru bývalé ženské věznice v gulagu. Bylo to místo prostoupené emocemi a bylo obtížné tam hrát. Když jsme vyšli ven, cítili jsme velkou úlevu. Ale hned potom jsme havarovali ve sněhové vánici a to jsem se opravdu bál.

Pomohl vám nějak ve vaší cestě za hudbou váš strýc Eric Clapton?

Předvedl mi pár věcí na kytaru. Ukázal mi například začátek písně Crossroads, ale mně se nedařilo se to naučit. Když jsem za ním přišel, aby mi prozradil, jak je to dál, řekl mi: „Na to musíš přijít sám.“ To pro mne byla důležitá lekce. Když jsem byl ale malý a začal se učit na kytaru, hodně mě podporoval, například když jsem hrál na školních koncertech. Poskytl nám třeba do školy pořádný zesilovač. Ale neučil mě. Sice mi ukázal pár věcí, ale jinak mě především povzbuzoval, abych se učil sám. To je podle mne ta nejlepší cesta. Učil jsem se tedy z nahrávek ty písně, které se mi líbily.  

Hudbě se profesionálně věnoval také váš otec, producent Andy Johns. Co vás naučil on?

S otcem jsem strávil po večerech mnoho hodin, kdy mi přehrával hudbu, na které pracoval, nebo písně, které byly podle jeho názoru dobře vyprodukované. Pracoval zajímavým způsobem a dokázal mi tuto svou práci přiblížit. A je úžasné, co všechno dokázal. Ale taky hodně pil, a proto jsem musel dávat pozor vždy na začátku, abych něco pochytil. Ale já se cítím být především hudebníkem, na druhém místě autorem a až potom producentem. Například mix mého nového alba jsem neměl na starosti já, ale Paul Winstanley, přezdívaný Win. S ním jsem pracoval už na svém předchozím CD Hooks And Lines, věřím mu na sto procent. Dokážeme spolu komunikovat čestně, rychle a efektivně tak, aby vznikl co nejlepší výsledek.

(Celý rozhovor si můžete přečíst na serveru Brno – město hudby)