Víte, jak se hraje na dudy?

Jak praví specializovaná internetová stránka www.dudy.eu, dudy jsou nástroj, „který je součástí mnoha odlišných kultur, a to v čase i v prostoru“. Do Evropy se dostaly pravděpodobně ze starého Egypta a známé byly už v antickém Řecku. Jako pastevecký a vojenský nástroj se rozšířily po celém kontinentu: od Irska a Skotska přes Francii, Španělsko, střední Evropu, Skandinávii až po Balkán a Rusko. O tom, že být dudákem bývalo docela běžné zaměstnání, svědčí příjmení jako Piper, Gajdar, Gajdoš, Tulum, Gaitero, Dudás nebo Zampognaro. Vedle Evropy jsou dudy oblíbené v Turecku, Íránu i na Kavkaze.

I když se jedná o nástroje s různým zvukem, různým laděním a různým způsobem hry, základní části má většina dud podobné. Od ostatních dechových nástrojů se odlišují především měchem (vakem). U většiny u nás známých typů dud vytváří tóny vzduch vháněný do píšťal právě z měchu. Protože do měchu je třeba průběžně „pumpovat“ nový vzduch, využívá dudák buď takzvaný dýchák (vhání tedy vzduch do vaku ústy) nebo pomocný měch.

U dud rozlišujeme dva základní typy píšťal: předničku a píšťalu bordunovou (neboli huk). Bordun hraje po celou dobu jeden táhlý tón, přičemž jeho výška souvisí s laděním nástroje (u dud v C tedy huk hraje stále tón C; pouze u některých typů je možné bordunovou píšťalu přeladit o jeden tón). Tím, že harmonii vytváří jediný neustále znějící tón, se hra na dudy vzdáleně podobá například indické klasické hudbě a dalším asijským formám.

Základní melodii hraje přednice (též přednička, chanter). Jedná se o plátkovou píšťalu typu buď klarinetového (s jedním plátkem) nebo hobojového (se dvěma plátky). Jednotlivé tóny se tvoří zakrýváním dírek jako například u zobcové flétny. Tónový rozsah přednice je zpravidla omezený na osm tónů, a většinu typů nástrojů tedy nelze přeladit. Tato vlastnost měla mimochodem vliv na utváření folklóru v oblastech s dominantními dudáckými kapelami. Například podle dudáka Richarda Vísnera (Postřekovská dudácká muzika, Chodská vlna) mohou dudy pravděpodobně za to, že drtivá většina dochovaných lidových písní z Chodska je v durových tóninách (původně mollové písně si muzikanti kvůli ladění dud přetransformovali do dur).

Tak jako se žesťové dechové nástroje dělí na trubky (stále stejně široký válec) a rohy (válec se postupně od úst k roztrubu rozšiřuje), rozlišujeme u dud přednice kónické (rozšiřující se) a cylindrické (jedné šířky). Středoevropské dudy používají cylindrický typ, kónické známe například ze Skotska či Francie.

Zatímco měchy a píšťaly mají prakticky všechny dudy, některé orientální typy nástrojů nemají bordunové píšťaly. Patří mezi ně výše zmíněný jihoperský ney anban, jehož tónový rozsah je sice také omezený, avšak mnohem více než evropské nástroje může tento typ pracovat s dynamikou a s harmonií.

(Celý článek najdete v květnovém čísle časopisu Folk & country.)