Rozhovor s kontrabasistou a bubeníkem Tomem Vybíralem

Tome, už na své první jazzové album Abstract Life jsi v roce 2011 zařadil dvě variace na Bedřicha Smetanu (Walking On The High Castle – Vyšehrad a My River – Vltava). Jak vůbec vznikl ten nápad, že se necháš inspirovat právě Smetanou?

Souvisí to s mou cestou od klasiky k jazzu. Pominu-li pokusy s bigbítem v době studií, hrál jsem léta pouze vážnou hudbu. Ale rád jsem poslouchal i jazz a měl jsem chuť si jej taky někdy zahrát. Jen to, co předvádějí jazzoví kontrabasisté, mi přišlo harmonicky i technicky tak složité, že jsem se rozhodl zkusit svůj druhý milovaný nástroj, což jsou bubny. Koupil jsem si použitou bicí soupravu, záhy jsem zjistil, že ani to není snadný nástroj, ale nevzdal jsem to. Časem jsem dal dohromady kapelu a pokoušel jsem se pro ni něco složit. Hledal jsem témata, a protože nejsem zkušený jazzman, řekl jsem si, že bych mohl vyjít z nějakého kontrabasového partu. A použil jsem kontrabasový part z Vyšehradu. Tak dlouho jsem si jej zpíval, až mi to téma začalo v hlavě swingovat. Vycházím sice ze Smetany, ale hlavní téma je celé moje. Byl jsem se kvůli tomu na Vyšehradě i podívat, párkrát jsem jej s úctou obešel, nasával atmosféru…

„Aranžmá a přídavné hudební nápady“ – tak popisuješ na svém novém albu Jazz Pictures About My Country úlohu svého spoluhráče Františka Krtičky. V čem tedy spočívala jeho role?

Já si nápady zaznamenávám na to, co mám zrovna po ruce. Na lístky na tramvaj nebo na vlak, nabroukám si je do diktafonu. A protože moc nekamarádím s počítačem, dal jsem vždy Františkovi hromadu nápadů v krabici a on to celé pochopil, napsal do partitur, zaranžoval. Témata, hudba a texty jsou tedy moje, montáž a geniální přídavné nápady jsou Františkovy. Pravidelně jsme se scházeli, on mi své nápady přehrával, a i když jsem se někdy zalekl jejich složitosti, většinou jsem je rád přijal.

Na albu účinkuje vedle tvého tria několik hostů – dětský sbor Pražští Andělé, trumpetista Jan Hasenhörl a tři zpěvačky. U nich bych se rád zastavil. Podle čeho sis je vybral?

Na první desce zpívá Vltavu Zuzana Mikulcová. Na druhém albu mělo být zpívaných skladeb víc, a tak jsem se rozhodl oslovit i více zpěvaček, které jsem si vybral podle barvy hlasu. Vltavu nazpívala Yanna, která má vyšší hlas. K Luhům a hájům se mi hodila už zmíněná temnější Zuzana Mikulcová. A k Šárce se přímo nabízí trochu démonická a záhadná Zuzana Dumková.

Součástí bookletu alba jsou poznámky, jakási osnova, návod pro posluchače, co přesně si za jednotlivými skladbami a jejich částmi mají představovat. Nenapovídáš jim ale už moc?

Já mám rád programní hudbu. Například Vivaldiho Čtvero ročních dob taky obsahuje podobné poznámky. Nad jednotlivými tématy je napsáno např. „drkotání zubů zimou“, „klouzání po ledě“ apod. Říkal jsem si, že by bylo skvělé, kdyby posluchači mohli poslouchat a přitom přesně vědět, co jsem měl při psaní na mysli, a podle toho si pak třeba udělat vlastní názor.

Od natočení Jazz Pictures About My Country už uplynul více než rok. Čím žiješ v současné době, ať už jako jazzman, nebo jako klasický muzikant?

V klasické hudbě je moje aktivita rozdělena mezi učení kontrabasu na Pražské konzervatoři, kde mám výborné žáky s báječnými výsledky, a mezi hraní ve dvou komorních orchestrech, jejichž jsem dlouholetým členem. Nebráním se ani hostování v různých symfonických projektech. A můj milovaný jazz? Možná proto, že mám hodně dětí (mimo jiné dvouletou dcerku Josefínku, která neustále bere mamince housle), pracuji na novém CD, které se bude skládat z jazzových skladeb a písní o problémech dětí různého stáří, a různých národností, jejich strachů, starostí, ale také radostí. Pracovní název je Monster under a Bed, Strašák pod postelí. Jistě si mnozí ten pocit, že pod postelí NĚCO je, z dětství pamatujeme…