Slyšte, lidé! – Africké rozhovory

http://ntjamrosie.com/Jako první budeme poslouchat skupinu BKO Quintet, v jejíž tvorbě se spojují přístupy dvou různých komunit z Mali a evropská hudební erudice a zkušenosti francouzského bubeníka Aymerica Krola, který už řadu let v této západoafrické zemi žije. Krol vysvětluje, jak se kapela dala dohromady: „Na počátku skupiny stál Ibrahima Sarr, můj učitel hry na maliské perkuse. Byl to on, kdo měl ten skvělý nápad spojit v jedné kapele zvuk dvou tradičních kytar – jednou z nich je donsongoni, nástroj animistických lovců, a tou druhou djelingoni, kterou používali tradiční kronikáři – grioti. Spolu s Ibrahimou jsme se rozhodli – to jsme se znali už dvanáct nebo třináct let –, že oslovíme další hudebníky a že takto pojatou skupinu společně založíme.“

Jako dalšího si pustíme loutnistu z Mali Bassekou Kouyatého, který pohcází z rodu griotů a hraje na jednu z před chvílí zmíněných louten. Potkali jsme jej na Colours Of Ostrava v roce 2012, v době, kdy v Mali zuřila válka. Na otázku, o čem zpívá, odpověděl: „Zpívám především o míru. Můžeš být totiž nejchudší na světě, ale když máš mír, je to, jako bys měl zlato nebo diamanty. To je tedy naše téma číslo jedna. Další naše texty pojednávají například o výchově dětí, o lásce, o čestných lidech, kteří nikdy nezradili svou zemi.“

V roce 2010 jsme připravili rozhovor se skupinou Orchestra Baobab ze Senegalu, skutečnou legendou západoafrické hudby. Na festivalu Respect v Praze jsme hovořili s kytaristou Latfim Ben Gelounem, který se sice narodil v Senegalu, ale má marocké kořeny. V roce 1970 byl jedním z těch, kdo tuto skupinu zakládali. Vzpomíná: „V té době jsme v Senegalu jako moderní hudbu vnímali zhruba to, co se hrálo ve světě. Musíte si uvědomit, že Senegal se nachází na samém západě Afriky. A v té době jsme byli velmi otevřená země. Prezident Senghor razil heslo Zakořenění a otevření. Znamenalo to zakořenění v našich vlastních kulturních hodnotách a otevření směrem k jiným kulturám. V Senegalu tedy byla 70. léta mimo jiné léty Jimiho Hendrixe, skupiny Cream, tedy rhythm&blues, dále se hrála a poslouchala afro-kubánská hudba jako například rumba. Byla to tedy taková směs, hudba z celého světa. A vedle toho samozřejmě existovala tradiční senegalská hudba. Zde je ale třeba připomenout, že v Senegalu žijí různá etnika a každé etnikum má svou kulturu a svou hudbu.“

V červenci 2016 jsme se v Náměšti nad Oslavou potkali s dalším vynikajícím hudebníkem ze Senegalu, s hráčem na strunný nástroj zvaný kora Seckou Keitou. Kora je tradiční nástroj už zmíněné kasty vypravěčů, historiků a mediátorů v jednom, griotů. Ve světě se dnes většinou hraje na koru s 21 strunami, ale Keita preferuje nástroj s 22 strunami. Své aktuální album také nazval 22 Strings. Prozradil nám: „Původní počet strun je skutečně dvaadvacet. Historie kory začíná ve 13. století a její pravlast se nachází v oblasti, kterou dnes tvoří region Gabu v dnešní Guineji-Bissau, oblast Casamance na jihu Senegalu, odkud pocházím, a Gambie. Když zemřel Jaly Mady Wuleng neboli Rudý griot, první hráč na koru, odstranili jeho přátelé grioti jednu strunu na jeho počest. A od té doby zná svět koru jako nástroj s 21 strunami. Takto se dostala například do Mali, do Guineje a dalších zemí až po Pobřeží slonoviny nebo Burkinu. Já však pocházím z oblasti, kde přetrvala tradice hry na původní variantu nástroje, která nabízí lepší hráčské možnosti. Rozhodl jsem se tedy na svém albu vrátit dějiny a představit nástroj s 22 strunami.“

V roce 2012 jsme se na festiavlu Colours of Ostrava setkali se zajímavou skupinou handicapovaných hudebníků z Konga s názvem Staff Benda Bilili. Její basista Cavalier Kiara-Maigi nám vyprávěl o tvrdých podmínkách, ve kterých vyrůstal. Doslova řekl: „Museli jsme hodně bojovat, abychom se dostali na úroveň, na jaké jsme teď. Změnilo nám to život. Už nežijeme na ulici, každý z nás má svůj malý domek a konečně si můžeme užívat života.“

V roce 2007 jsme se na festivalu Valašský špalíček setkali s kytaristou Afelem Bocoumem, synovcem a dlouholetým spoluhráčem slavného Aliho Farky Tourého. V rozhovoru, který jsme s ním pořídili, jsme se dotkli mimo jiné textů písní. Bocoum řekl: „Zpíváme například o ženské obřízce. To je něco, co je třeba okamžitě zastavit. Je to problém, i když je ve společnosti tabu o tom mluvit. Víme také, že existují pohlavní nemoci, AIDS. Také víme, že početné rodiny nejsou schopné vychovávat a vzdělávat děti, protože nemají dostatek prostředků. Dříve jsme měli hodně dětí, protože jsme potřebovali pomoc při obdělávání polí. Teď se musíme soustředit na něco jiného, musíme dát svým dětem vzdělání.“

Rozhovor s kamerunskou zpěvačkou Ntjam Rosie jsme vedli telefonicky. Zpěvačka, která žije v Nizozemsku nám řekla: „Cítím se jako trubadúr, který lidem zpívá své příběhy, a tvůrčí svobodu mi přináší hra na kytaru. Stále se v ní zlepšuji a mám pocit, že právě při hře na kytaru cítím zvláštní vibrace, že je to blíž mému srdci. Používám také klávesy, snažím se o vyvážený mix obojího. Klávesy mé hudbě dodávají jazzové prvky.“ Ntjam Rosie nečerpá z tradiční africké hudby tak jako ostatní hudebníci, které si dnes pouštíme. Její skladby jsou spíše kombinací popu, jazzu a soulu. Ale i tyto žánry mají africké kořeny.

Další muzikant je z Burkiny Faso a my jsme se s ním setkali opět v roce 2007 na Valašském špalíčku ve Valašském Meziříčí. Jmenuje se Mamadou Diabaté a hraje na balafon, tedy západoafrický dřevěný xylofon s ozvučnicemi z vysušených dýní. I s ním jsem se dostal k problematice písňových textů. Citujeme z rozhovoru: „Texty jsou velmi důležité. Zaprvé hovořím o politické situaci v Burkině. A za druhé hovořím také o politické situaci v Evropě. A proč mluvím o burkinské politice? Protože naše země není ještě příliš rozvinutá. Ale máme svou zemi rádi. Já mám moc rád Burkinu Faso. Mohl bych tam hrát každý den svou hudbu, ale nevydělám si na živobytí. Nemáme peníze, země není příliš rozvinutá a politická situace není dobrá. A to je škoda. Druhá věc, o které tady v Evropě hovořím, je ta, že my Afričané nejsme jen muzikanti. Jsou afričtí muzikanti a vedle toho existují Afričané, kteří nehrají hudbu, ale kteří také žijí v Evropě. A naše situace je složitá. Když do Evropy přišli první Afričané, Evropané je nepovažovali za důležité. Ale tak to není. Všude ve světě jsou zlí lidé a hodní lidé. I u nás jsou velmi hodní a velmi špatní lidé. Stejně tak v Evropě jsou někteří lidé velmi dobří a jiní velmi zlí. Všichni by měli navzájem porozumět různým mentalitám. Není možné, aby když jeden Afričan někomu ublíží, lidé říkali, že takoví jsou všichni Afričané. Někdy – například ve Vídni nebo v Německu – když lidé vidí Afričana na ulici, ani se na něj pořádně nepodívají. Jenže nejprve je třeba zjistit, kdo to je.“

V roce 2013, opět na Valašském špalíčku, jsme si k mikrofonu přizvali duo Malick Pathé Sow & Bao Sissoko ze Senegalu. V případě Baa Sissoka máme co do činění opět s potomkem vrstvy griotů, kterou jsme dnes už vícekrát zmínili. Sissoko mi v rozhovoru vysvětlil: „Grioti jsou vypravěči a v minulosti byli posly králů. Grioti byli také válečníci. V době války je králové posílali k nepřátelům jako posly se zprávou, že král zaútočí. A oni museli jít, i když při své misi mohli zemřít. Byla to jejich práce. Grioti znají celou historii. Všechno, co se v naší zemi událo, grioti věděli.“ Malick Pathé Sow v témže rozhovoru vysvětloval, proč se dvojice věnuje tradiční hudbě. Řekl: „Tato hudba je součástí našeho západoafrického kulturního dědictví. Jde o tradici Mandinků, mezi které oba patříme. Mandinkové, Bambarové a další národy byly součástí jedné středověké říše. Celý region, který dnes tvoří Senegal, Guinea, Mauritánie až po Ghanu, patřil k této říši a má společné kulturní tradice. Máme stejné melodie, stejné písně. Každý z nás tedy s těmito písněmi pracuje po svém. Bao a já pracujeme společně, skládáme, upravujeme písně a výborně si rozumíme.“

V době, kdy v Mali propukaly boje, jsme na festivalu Colours Of Ostrava hovořili s Aghalym Ag Mohamedinem, Tuarégem, členem hudební skupiny Tamikrest. V okamžiku rozhovoru neměli tuarežští muzikanti, kteří byli na turné v Evropě, vůbec žádné zprávy o svých blízkých, kteří v Africe zůstali. „Získat objektivní informace je prakticky nemožné, protože islamisté do oblasti nepustí žádného západního novináře,“ říkal nám host za mikrofonem. Ano, i takové momenty nastávají při rozhovorech o hudbě, které prostě někdy nejsou pouze o hudbě.