Monty: Rybolof (recenze)

Přijít na chuť písničkáři Montymu není obtížné. Muž snad více široký než vysoký, robustní a přitom při vystupování jemný, v textech místy jemně vulgární a přitom na první poslech citlivý si vás na pódiu získá první písní… A nejen první písní. Poutavé a vtipné je na koncertech i jeho průvodní slovo mezi skladbami. A právě v této kombinaci citlivého a buranského zpěvu, suverénního projevu a plachosti v hlase spočívá kouzlo tohoto objevu domácí folkové scény. Člověka, který například na rozdíl od hiphopového Xindla X nebo alternativců typu Václava „Selfbrushe“ Havelky používá tu nejklasičtější folkovou formu. Ta je na albu Rybolof zřetelná i v písních, do kterých výrazněji promluvili přizvaní hosté. Melancholická píseň Rybolof graduje od jemného folku k ráznějšímu folkrocku, alternativnější doprovod se zajímavými bicími má skladba O lásce, které by mimochodem slušel i elektronický doprovod. Přes to všechno opravdu trvám na tom, že Monty hraje folk.

K němu se propracoval přes členství v ostravské folkrockové skupině Duo Juyos Complet, hrál v alternativní kapele Mimostojící, několik měsíců to zkoušel se skupinou Naholo. Až poté se z něj stal tlustý pán, který hraje na kytaru a slova polyká, jak zpívá v úvodní písni svého alba. „Jsem folkař na plný úvazek,“ prohlašuje o sobě. A i když si na CD přizval hosty, jedná se opravdu o sólovou písničkářskou desku a z písničkářské scény také album vychází. Zdá se, že Monty má české folkaře dobře nastudované. Odhalíte to nejen v písni Tóóón, kde si jemně ironicky hraje s významem slova anděl, přemýšlí o stejnojmenné žánrové ceně („tu sochu dávaj kdejakým cvokům / letos Ebenům, loni Žambochům“) a v závěru parafrázuje Žambochova Joea z Ikarie: „Schází mi tón / slyšíš ten tón.“ Při poslechu dalších Montyho písní se vám vybaví jména jako Jindra Kejak (Na konci), Jarek Nohavica ve své poloze vtipnější (Dopisy) i filosofující (Nelituj), Karel Plíhal (Snídaně s Bohem), Vlasta Redl (Rybolof) a úvodní Tlustý pán zní jako umírněný Xindl X. Mimochodem ve srovnání s Xindlem jsou Montyho texty většinou stručnější, méně upovídané, avšak téměř stejně úderné. Zaujmou vás v nich slovní hříčky typu „Pohni pánví / možná je Pán ví, komu číslo dáš“ nebo hra s příjmeními českých zpěváků (Vlasta Redlecký a Karel Gottecký podle vzoru Janek Ledecký – Chtěl jsem).

Monty si z toho, co na naší písničkářské scéně už vzniklo, nenápadně a možná i nevědomky vybírá drobné kamínky, z kterých skládá svou originální mozaiku. Nad drobnými chybami (nezvládnutý přízvuk – „chlapík všech rozmaRŮ“ – nebo protažené „é“ u „Rédla“, regionální výslovnost „zlatýH rybách“) převažují neotřelé nápady: vedle toho žambošího musím zmínit například obrat „s kytarou v ruce písničky mrholím“. Album má navíc vtipný obal a také výborný zvuk. Montyho kytara tak při mrholení krásně zvoní.

Rok vydání: 2010
Vydáno vlastním nákladem
Žánr: folk
Celkový čas: 34:45

(Článek vznikl rozšířením a přepracováním autorovy minirecenze, psané pro časopis FOLK)