Ladě: Kalná (recenze CD)

Kdo z pravidelných posluchačů Proglasu by neznal opavskou skupinu Ladě… Vždy její album Kalná se umístilo na druhé příčce naší výroční ankety Album roku 2011 a zádumčivá balada s názvem Česká zněla na našich vlnách už více než padesátkrát. V loňském rozhovoru pro měsíčník Crossroads mi řekl zpěvák skupiny Michael Kubesa: „Takové kapele, jako jsme my, vůbec nejde o peníze z prodeje desek. Jde především o to, abychom se dostali k lidem, kteří takovou hudbu dokážou vnímat.“ Snad tedy i hraní v našem rádiu – a třeba i tento článek – pomohou k tomu, aby se o výjimečné opavské partě dozvěděli další posluchači.

Ladě jsou totiž na české scéně výjimečným zjevem. Ne pro na první poslech rozpoznatelný chraplavý hlas Michaela Kubesy. Ne pro impresionistické kytarové plochy Petra Uviry. Ne pro surrealistické texty, ve kterých se věrně odráží duch Sudet i Kubesovo sociální smýšlení („Když vidím lidi, kteří vydělávají tisíckrát víc než jiní, ptám se: Opravdu ostatním přinášíte tisíckrát víc? – Tenhle stav mi připadá nejen nespravedlivý, ale přímo úchylný,“ řekl mi ve zmíněném rozhovoru). Ladě tvoří kombinace toho všeho včetně obrovského dynamického rozptylu – od pasáží takřka šeptaných až k hlukovým stěnám, a to vše i v jedné jediné písni.

Ladě jsou odvážná skupina. Vždyť zařadit na začátek alba pochmurnou osmiminutovou píseň začínající slovy „Třístěnní úst / jehla kalná / jepičí srůst“ odvahu vyžaduje. Jenže je to zároveň sázka na jistotu. Ihned odpadnou posluchači libující si v pohodlí – ti, kteří čekají jasná poselství, optimistické popěvky, pravidelný rytmus a jednoznačné rozlišení slok a refrénů. Zůstanou hledači, kteří objeví sílu v nenápadné gradaci textu a v nápadné gradaci hudby písně Česká. Ti, kterým nevadí vulgarismus ve třetí písni, protože k hudbě vybydlených Sudet i drsnější momenty patří, zvlášť ve spojení s rázovitým nářečím a ambientním hardrockem. Jízda pro odvážné pokračuje jedním z nejpoetičtějších Kubesových textů Je to asi tím, který si jen o málo dříve pro své album zpracoval také baskytarista Jaryn Janek. V Kubesově podání však balada o topiči a slepém (nebo o slepém topiči?) a o Věřině prsu bílém jako Ladův kraj zní neodolatelně.

Zatímco názvem písně Vleklé lulula se Ladě hlásí k Morgensternovi, následující krátká instrumentální plocha nechává doznít všechny surreálné verše a připravuje posluchače na rockovější Tvář studu s náznakem děje a jasným sloganem „Ono i zůstat znamená lhát!“. V předposlední skladbě, chlapském vyznání Ostrava, pobíhá po milovaném městě beznohý pes, kterého zřejmě nevyplaší ani úpěnlivé volání „Ostravěnko divá, Ostravěnko sivá“.

Ladě jsou po hudební i textové stránce jednou z nejoriginálnějších českých kapel. Je lhostejné, zda hrají blues (v kategorii Jazz & blues byli nominováni na Anděla), neurvalý šanson (což občas sama kapela používá), alternativu, nebo rock. Ono je to od každého něco, ale hlavně je to skutečně originální směs. Je to hudba naléhavá, poetická, krásná i v hlučných pasážích. „Tak co jim přát, když ne přání?“ ptá se Michael Kubesa v zásadní písni Česká. Podobně mlhavě přeji i kapele, protože jejím surreálným písním neurčité přání sluší.

Rok vydání: 2011
Vydavatel: Indies Scope
Žánr: alternativní rock
Celkový čas: 56:22