Devítka: Duše v peří (recenze CD)

Devítka představuje na naší folkové scéně klidnou sílu. Vyvíjí se velmi pomalu, ale jistě. O její transformaci z čistě akustické sestavy v kapelu, která nepohrdne lehkými bicími a elektrickými kytarami, jsem psal už ve svých starších článcích. Nové album Duše v peří kapela vydala nenápadně, bez velkého humbuku. Jednoho dne mi nečekaně přistálo na redakčním stole. Zatímco jiné skupiny mě bombardují dotazy, jestli budu z jejich desky hrát a jestli se mi album líbí, Devítka nic. Nepotřebuje se vnucovat. Písničky Honzy Brože totiž mluví za sebe. I když jsou možná na první poslech nenápadné a člověk si k nim musí hledat cestu.

Ne že by Honzovy písně nebyly melodické a příjemné už na první poslech. To samozřejmě jsou a víme to o Devítce dávno. Jenže náročné a několika tisíci naposlouchaných cédéček zhýčkané uši se snaží za každou cenu hledat nového. A to u Devítky najdeme nenápadně skryté pod povrchem. Minimálně po hudební stránce totiž Honza Brož zůstává takový, jak jej známe. Navazuje na tradici kvalitního českého („nealternativního“) folku, tedy na Žalmana nebo Samsona. Střídání Honzova zněle chlapského hlasu s Jindřiščiným tvárným vokálem (od řezavých výšek až po „baladickou Zagorovou“) je také konstantou, nicméně tentokrát se mi zdá Honzův zpěv vyzrálejší než dřív, a tím pádem víc než dřív sluší bilančním textům.

Devítka se v textech obracela do minulosti už před deseti lety na CD Třetí vydání. Tentokrát je však bilancování a ohlížení zpět ústředním tématem alba a na jeho půdorysu dokáže Honza Brož rozvinout zajímavé textařské etudy. Jednou z nich je vtipná píseň Bára, ve které mu schází „zelený pláně“, „dvoutaktní kára“, „hory, co nestihl jsem zlézt“, „kukačky hlas, co odneslo káně“ i „kámoška Bára“, přičemž originalitu a důvěryhodnost tomuto výčtu dodávají jakoby bezvýznamná slůvka „promiňte“ nebo „přiznám se“. Do minulosti se autor ohlíží také v písni Taťána („čekám dvacet let“ – vzpomněl jsem si při tom na Folk Team a Za pět minut pět) a Jindřiščinými ústy v hymnické pěvecké etudě Pod nebem plným hvězd („běží ženská životem“). Krásným vzpomínám na studentská léta („a všechna skripta ztratil“) je ostatně také titulní píseň Duše v peří.

Honzovi Brožovi jako textaři se i v dalších písních daří vrstvit vzpomínky a asociace v zajímavých výčtech. A tak se v Burčáku vedle sebe ocitnou Shakespeare, lord Byron, Rusalka a holka od koní coby narážka na první velký hit Devítky. V Sudičce kapela s vtipem sobě vlastním přeje „seriálům děj“, „i blbcům lepší stát“ nebo „kytkám hnůj, když to tak chtěj’“. A v písni symbolicky nazvané Devítka se mezi všemi možnými významy čísla devět krásně vyjímá i pes hochů od Bobří řeky Devět šrámů.

Právě tyto svěží nápady v textech (kterými se Brož odlišuje od „proletářštějších“ kolegů Lohonky nebo Lenka) ve spojení se suverénními hlasy obou manželů Brožových a s výraznými kytarovými vyhrávkami Petra Havrdy se na novém albu Devítky slévají ve velmi příjemný celek, ve kterém snad nic není zbytečné. I klavír hostujícího Marka Ottla v písni Taťána má smysl – ve spojení s elektrickou kytarou dodává skladbě vkusně popový nádech. Ano, je to nakonec docela velký posun od prvních čistě akustických desek. Silné melodie a nápadité texty však zůstávají, suverénní zpěv také. Co víc si přát.

Rok vydání: 2011
Vydavatel: Honza Brož
Žánr: folk
Celkový čas: 47:40