Trampská píseň: World, nebo Czech music? (1. část)

Existují různé definice pro world music. Buď ji můžeme vnímat jako množinu všech moderních úprav původně tradičních lokálních hudebních stylů, případně jejich kombinací a fúzí. Nebo – v širším slova smyslu – k tomu můžeme přidat i tyto tradiční styly samy o sobě. Patří sem potom jednotlivé druhy folklóru od domažlické dudácké muziky přes balkánské dechovky a tuvinský hrdelní zpěv až po saharského blues včetně jejich setkávání. Do world music patří žánry prastaré i relativně nové. Vždyť dějiny moravské cimbálky sahají sotva sto let zpátky a jamajské reggae v dnešní podobě se vyvinulo ze ska a rocksteady až po druhé světové válce. Proč tedy do world music neřadit i tak typicky český žánr, jakým je trampská píseň?

Nebojte se, nemám v úmyslu namlouvat vám, že zpívání u ohňů je svou autenticitou srovnatelné s horňáckým folklórem nebo saamijským joikem. Trampská píseň je víc než svými hudebními kvalitami zajímavá jako společenský fenomén. A i když ani dnes nemusíme nositele liščích ohonů hledat v ghettech a skanzenech, zlatá éra trampingu a trampské písně podle mne skončila několik let po pádu komunistického režimu. Bývalým trampům, kteří ještě v době normalizace neměli mnoho jiných možností trávení volného času, se otevřely hranice, a oni nyní mohou namísto do Posázaví vyrazit do Texasu, pod Jižní Kříž nebo do Japonska. Nebo mohou zůstat doma a navštěvovat festivaly, jako jsou Folkové prázdniny. Exotika – té nejvyšší kvality – za nimi přijde sama.

V dnešní globalizované době je jednoduché zajímat se o world music. Internet nám umožnil najít během několika sekund nahrávky z nejvzdálenějších koutů světa, sledovat na YouTube videoklipy interpretů, které jsme ještě v první polovině 90. let znali maximálně z článků Petra Dorůžky v Rock & popu. A přiznávám, že jsem je tehdy často přeskakoval, protože jsem si dotyčnou hudbu neměl jak poslechnout.

Vžijme se však do situace člověka z doby o několik desetiletí dřívější. Obyčejný český zájemce o exotiku ve 20. či 30. letech zpravidla neměl finance a čas na to, aby si lodí zajel do Argentiny. Jet na Saharu za muzikou by nikoho nenapadlo a na Sibiř se cestovalo také za jiným účelem než studovat hrdelní zpěvy – především méně dobrovolně. Těch pár Čechů-šťastlivců, kteří daleké kraje skutečně navštívili, nechávalo za sebou především psané, případně fotografické materiály. A tak čeští dobrodruhové-teoretikové hltali cestopisy Alberta Vojtěcha Friče, případně romány Karla Maye či v lepším případě Julesa Vernea. O něco později měli našinci možnost sledovat zprvu němé, později ozvučené filmy z prostředí divokého západu a až později poodhalovali svým krajanům tajemství exotických koutů pánové Hanzelka a Zikmund. Pokud jde o hudbu – to už také předbíhám – americké lidové písně k nám po druhé světové válce přivezl Jan Werich, který některé z nich s kolegou Voskovce přetextoval. Dalším intenzivním kontaktem s čímsi, co bychom mohli nazývat world music, byla v českém prostředí až od roku 1946 let skupina Václava Kučery, původně Philipines Hawaiians, která měla mimochodem také kořeny v trampském hnutí.

Tramping se zrodil v době kolem první světové války. Tony Linhart píše v přemluvě poměrně reprezentativního zpěvníku Všech vandráků múza: „Romantika, opojení z neznáma, kouzlo táborového ohně, mlčící les a hluboká údolí s dravými říčkami. Neviditelnou oponu, za kterou se všechno tohle skrývá, poodhrnul u nás jako první skauting ještě hluboko v dobách Rakousko-Uherska. Pak se do toho zamíchala první světová válka, váleční zběhové ukrývající se v lesích, později po válce příběhy Jacka Londona a první němé filmové kovbojky z Ameriky. Na Povltavské stezce ve Svatojánských proudech se objevuje první divoký skaut – praotec pozdějšího tolikrát hanlivě i v dobrém skloňovaného trampa.“  Dějiny české populární hudby a zpěvu Josefa Kotka kladou vznik trampské písně až do doby po první světové válce. U zrodu této subkultury podle autora knihy stála „městská mládež (namnoze ze sociálně slabších vrstev), která své zklamání z války a z poválečného neklidu kompenzovala idealizovaným návratem k přírodě a k tulácké romantice“.

Od svého vzniku trampské hnutí sbíralo inspiraci v dálavách, konkrétně především na Severoamerickém kontinentu. Nejde jen o anglický termín tramp s kolísavou českou výslovností, nýbrž i o názvy raných trampských osad. Ty se nejmenovaly pouze Ztracená naděje nebo Údolí děsu, ale také Utah, Yukon, Eldorádo nebo Louisiana. Zakladatelé žánru jako vyučený kuchař Jarka Mottl, Vladimír „Eddy“ Fořt,  Roman „Sally“ Prkno nebo bratři Kordové na jedné straně formálně čerpají ze středního proudu, na straně druhé využívají anglicky či americky znějící osobní jména typu Bessie, opěvují statečné námořníky nebo alespoň muže v tak exotickém plavidle, jaký bylo kanoe či familiérně „keňu“. Přitom málokterý z předních autorů popisované země sám navštívil. Čestnou výjimkou byl Eduard Ingriš, autor nesmrtelné Niagary a bohužel pozapomenutý český světoběžník.
Především amerických témat se autoři trampských písní drží i po druhé světové válce (inspirovaní mimo jiné statečnými činy amerických vojáků a námořníků – viz píseň Guadalcanal). S nástupem komunistické diktatury pak vysněná Amerika a vše s ní spojené získává nové konotace a čím dál víc voní svobodou. Není tedy divu, že vedle prvotní trampské písně inspirované swingem a populární hudbou nastupuje od konce 60. let proud nový, mnohem víc spojený s tehdejší začínající českou country, tedy středoevropskou nápodobou lidové hudby severoamerických bělochů.

Nás však nebudou ani tak zajímat záležitosti hudebního vývoje jako obsahová, textová, složka trampských písní. A i když i dnes působí v českých zemích nemálo trampských kapel, věnovat se budeme opravdové klasice, tedy stále hraným skladbám, které vznikly od 20. do 50. let. Pro účely této práce jsem analyzoval texty 46 trampských písní, které vznikly ve 20. až 50. letech minulého století a které jsou zveřejněny v příslušných kapitolách prvních dvou dílů zpěvníku Všech vandráků múza.

Než však přistoupíme k výsledkům této analýzy, všimněme si dvou zajímavých a autentických rozborů jiných autorů. Už v roce 1932 vymezila hlavní trampská témata satirická skupina Kocourkovští učitelé ve svém Receptu na trampskou píseň:
„Vezmi vášeň rudých retů,
vraz do toho Margaretu,
potom přidej keňu malé,
sladkou Havaj a tak dále;
„Kamarádi, kamarádi“,
na to rým, že maj’ se rádi,
všechno vraz do chaty u jezera,
zabal to do večerního šera,
zapal ohně táborové –
a máš píseň pro trampové.“

Neméně půvabně, s ironií sobě vlastní, vymezil Kapitán Kid v roce 1996 formou přednášky 14 základních témat trampské písně. Vedle agitek, hrdinských zpěvů nebo písní sociálních by nás měly zajímat především písně zeměpisné, písně severské, indiánské zpěvy a exotické písně. První z nich „pojednávají o městech a zemích, hustotě zalidnění, rozloze, přírodních podmínkách, nerostném bohatství, zřízení a tak dále. Informují nás, že do Fort Adamsonu je to tři sta mil, že v Cherokee vládne Bůh a kovboj, že v Šanghaji teče žlutá řeka, v Mexiku má každý obyvatel svoji krávu (…) a že v Jokohamě v přístavu jsou gejši“. Písně severské jsou podle Kapitána Kida „díla, v nichž vane sveřepý duch Arktidy. Jejich autoři vynalezli zvláštní slovo polár a oživili pláně soby, losy, lososy, a dokonce tučňáky, kteří kupodivu žijí pouze v Antarktidě. Obsah pojednává o dramatech, která se v ledové pustině odehrála: Tu se loučí s druhy svými muž tak dojatě, až mu všechno upadne na sněhu, jiný jde z celkem nejasných příčin pořád pryč na sever, zatímco další nevytáhne paty z malé chaty v sněžné pláni“. Indiánské písně hodnotí Kapitán Kid jako – krom Ho Ho Watanay – „víceméně průhledné podvrhy (…) a je lepší o nich nepřemýšlet“. A konečně exotické písně „se hemží kaktusy, bambusy, lovci lebek, z domova unesenými černošskými hudebníky, sakurami, černookými Malajkami, saxofony, gramofony, lampiony a gejšami. Všechno je tu exotické: rety jsou rudé, tváře bledé, hrdina může být proklán oštěpem, utopen v laguně, prodán ve Smyrně Arabovi.“

Pokračování vyjde v pátek 8. srpna 2008.