Koňaboj: Zdálo sa ně, zdálo (recenze CD)

Příběh skupiny Koňaboj zpočátku připomínal pohádku. Krátce po svém vzniku kapela zvítězila na Zahradě, získala zdarma nahrávací čas ve studiu, pod křídla ji vzal bohatý sponzor. Ten doplatil zbytek k natočení prvního alba, kterého se navíc ujalo prestižní vydavatelství. Idylický příběh nějakou dobu trval, avšak objevily se problémy, kterých postupně přibývalo. Hledání dočasné náhrady za zpěvačku na mateřské, pracovní povinnosti dostudovavších členů, hledání nového baskytaristy, vážná nemoc bubeníka… Na začátku roku 2009 Koňaboj ohlásil ukončení činnosti a zdálo se, že jedna kometa na české hudební scéně pohasla minimálně tak rychle, jako o šest let dříve vysvitla. Jenže pevné jádro kapely David Řehák a Jiřka a Milan Šánovi se po několikaměsíční pauze rozhodli značku Koňaboj oživit. Vypořádat se museli s odchodem zakládajícího člena, kotrabasisty a zpěváka Tomáše Bézy, který dal před muzikou přednost podnikání, a také s hledáním nové rytmiky. Postu za bicími se po nemocném (a bohužel letos na jaře zesnulém) Karlu Dufkovi ujal Zdeněk Paseka se zkušenostmi z posádkové hudby a dechovek, zatímco baskytary se chopil olomoucký bluegrassový, country a folkový matador Miloslav Kocourek. Nový Koňaboj se sice dál věnuje úpravám moravských a slovenských lidových písní, avšak částečně se od starší varianty kapely liší.

Nejde o změnu revoluční, ale spíše o pokračování dlouholeté evoluce, kterou noví členové pomohli dotvořit. Právě v rytmické složce je totiž posun patrný nejvíce. Především ve srovnání s prvním albem Já sa koňa bojím (2004) ubylo přímočaře rockových pasáží ve prospěch kultivovanějšího a různorodějšího zvuku. Přesná basa se spíše drží v pozadí a ani bicí neexhibují, ale slouží celku – tu v pravidelnějším rytmu, jinde invenčněji, ale vždy s větší lehkostí než na starších deskách skupiny.

Za druhé došlo k posunu v použití kytar. Zdaleka už hudba Koňaboje nestojí v první řadě na elektrické kytaře Davida Řeháka. Již v souvislosti s minulým albem Omalovánky (2006) jsem poukazoval na to, že kytara ustupuje do pozadí a nechává výraznější prostor houslím Milana Šány. Zdálo sa ně, zdálo… je deska opět kytarová, avšak prostor větší než dřív dostává kytara akustická. Novinkou je pak použití klavíru (např. v ukolébavce Halaj, belaj malý synku), díky němuž album jako celek vyznívá klidněji a opět pestřeji než starší nahrávky skupiny.

V neposlední řadě došlo ke změně v pěveckých partech. Konstantou zůstává průzračně čistý hlas Jiřky Šánové, s jejímž civilním projevem kontrastuje „echtovně folklórní“ nasazení slovenské zpěvačky Anny Servické coby hosta. Servická především v rychlejších pasážích (Ej, vyľala ša voda) posouvá album směrem k východoevropskému folklóru.

S uvedenými posuny souvisí celková proměna aranží. Pokud někdo v minulosti Koňaboji vytýkal jistou podobnost s tancovačkovým rockem, měl by si tentokrát všimnout, jak si kapela dala záležet na výstavbě jednotlivých skladeb. Například Vyletěła krepelenka začne akustickou kytarou, pokračuje rockovou rytmikou (bicí a basa), která přejde v sólo na akustickou kytaru a posléze flétnu a až jako poslední se přidá ostrá elektrická kytara, která v závěru skladby opět ustoupí do pozadí. Kritiky „folklorečku s bicíma“ sice tyto „drobnosti“ nepřesvědčí, ale je zřejmé, že muzikanti nad jednotlivými skladbami dlouho přemýšlejí, než je prohlásí za hotové.

Cílem tohoto článku není tvrdit, že Koňaboj je nejoriginálnější kapela ve svém žánru. Osobně je mi bližší to, co s lidovými písněmi provádějí (každý po svém) Zuzana Lapčíková, Bezobratři, slovenská Banda nebo Tomáš Kočko & Orchestr. Ale snažení Koňaboje je mi sympatické, zvlášť když vidím, jak přes dílčí neúspěchy a hlasitou kritiku z jistých kruhů kapela dál houževnatě jde za svým cílem. A je čím dál lepší.

Rok vydání: 2011
Vydavatel: Indies Scope
Žánr: folkrock/lidové písně
Celkový čas: 39:28

(Článek vznikl pro časopis FOLK)