František Okénka slaví pětadevadesátiny

františek Okénka se narodil jako třetí potomek nijak movité rodiny, která mu ovšem od počátku vštěpovala lásku k muzice a úctu ke vzdělání. V hudebních začátcích ho kromě rodinného prostředí usměrnil budoucí tchán, kuželovský kostelní varhaník a zpěvák Jan Čambal, a v cestě na měšťanku (a později na učitelský ústav do Brna) otcův bratr, ředitel obecné školy ve Strážnici Jan Okénka. Rokem 1941, kdy v Brně studia zdárně absolvoval, začala s několika málo válečnými a poválečnými peripetiemi jeho kantorská kariéra na malotřídkách v Kuželově, v Malé a v Hrubé Vrbce; z místní trojtřídky, z pozice mnohaletého (oblíbeného) ředitele odešel v roce 1983 -  po dvaačtyřiceti letech kantořiny! – do penze, ovšem nikoliv na odpočinek. V roce 1987 se uvolnilo místo kustoda a průvodce na kuželovském větrném mlýně, Větráku, jak mu odedávna říkají místní. To znamenalo konec aktivního hraní v muzice Martina Hrbáče, ale zároveň novou životní náplň.

V loňském roce vyšla v boskovickém vydavatelství Albert monografie Švarný šohajíček šlapával chodníček; je důstojným profilem vážené a zajímavé osobnosti muzikantské i lidské, jejíž postřehy stojí za přečtení i zamyšlení – kupříkladu ty o současných lidových muzikách, které je oproti dřívějšku obtížné od sebe rozeznat, neboť jsou plné „konzervatoristů a tí ty šestnáctky sypú jak z rukávu“, ale „kolikrát ten charakter kraje se ztrácí; hrajú jako z not, a to sú mrtvé noty, jak Jožena říkal“, připomíná svého někdejšího primáše Joženu Kubíka. Roztomilé je i přiznání k autorství některých písní, které propašoval kdysi do muziky a jež se na Horňácku uchytily a zlidověly – kupříkladu ta, která byla převzata do titulu knihy. „Dycky se to tajilo“, dodává v knize pan rídící šelmovsky.