Zhasni: Je to tak nutný... (recenze CD)

Skupina Zhasni z Nového Boru je dokladem toho, že klasická česká folková (či folkrocková) škola stále žije. Hudebně a náladou svých písní jako by navazovala na to nejlepší z AG Fleku a sólových nahrávek Vlasty Redla a po stránce textové se může měřit s nejlepšími písničkáři generace 80. let. Zásluhu na tom má nejen produkční práce Karla Markytána a výpomoc několika hostů zvučných jmen, ale především samotné složení kapely.

Ve Zhasni se totiž sešly hned tři výrazné osobnosti, které přispívají vlastní tvorbou. Především je to Kuba Horák, momentálně jeden ze dvou nejlepších českých textařů z generace třicátníků (tím druhým je Honza Žamboch, který na albu Zhasni mimochodem také vypomáhal). Kuba svými texty zásobuje i jiné interprety (Lucie Redlová, Žamboši), aniž by šidil svou domovskou kapelu. Druhým stěžejním členem Zhasni je divadelník Michal Vaněk, který svým nejedním postupem do finále Zahrady písničkářů už v minulosti dokázal, že jeho skladby obstojí v silné konkurenci kolegů. A konečně Irena Vaňková, která se sice na tvorbě podílí nejmenší měrou, avšak její intimní výpověď Mlčení sov laťku vkusu rozhodně směrem dolů neposouvá. Nutno dodat, že několikrát se na albu jako autor melodie objeví Kubův bratr Tomáš a jeden text (Pošli mi) poskytla brněnská autorka Lada Šimíčková, tehdy ještě Hiclová.

Vedle základní sestavy Zhasni (tu v době natáčení tvořili Horák, Vaněk, Vaňková a violoncellistka Jana Jiránková, které krátce poté kapelu opustila) se na albu podíleli nejen už zmínění Karel Markytán (produkce, hudební režie, kytary, mandolína, perkuse) nebo Honza Žamboš („výpomoc“), ale také bubeník od Žambochů Juří Nedavaška, kytarista (a baskytarista) Roland Kašper nebo Lucie Redlová (mandolína). Výsledkem spolupráce všech zúčastněných pod Markytánovým dohledem je příjemný hudební proud, které se přelévá od šansonů až po jemný folkrock. Bicí nikde nejdou proti duchu písně, melodickou linku kreslí vedle kytar zpravidla klavír podpořený violoncellem nebo houslemi, případně například akordeonem hostujícího Pavla Březiny.

Hudba, jakkoli dobře napsaná a výborně zaranžovaná, je v případě Zhasni pouze základovou deskou, z které vyrůstá stavba textů. Nejvíc mě na albu oslovila píseň Kastelán, silná nejen formální výstavbou, ale především tématem: porovnání trvalých hodnot, jako je rodina nebo pevný hrad, s hodnotami pomíjivými, které zde symbolizují herny a bary. Přečtěte si dva úryvky: „Kastelán z Větruše dal děti spát / upustil korunu do Labe / sedl si na zídku a noční chlad / zaháněl vínem // Přemýšlel o ženě jak ji měl rád / o tom jak svět myslí na slabé / o místech kam i ta nejdelší z řek / pomalu plyne.“ „Neony na březích začaly zvát / do nových heren a do barů / a jemu zdá se že ten jeho hrad / jak by tu nebyl // A přece ho ještě dokáže hřát / že si smí žít takhle postaru / Vždyť ono budit se a chodit spát / tak blízko nebi…“ Je to vlastně aktuální protestsong: vkusný, nenásilný, sympaticky konzervativní.

Podobných momentů nám však Kuba Horák na albu připravil daleko víc. Tematicky příbuzný je text Parcely na Měsíci (k této písni mimochodem vznikl vynikající klip, možná nejlepší český v roce 2009). I v něm autor varuje před opouštěním tradičních hodnot („Svět běží za jistotou / a já jsem si čím dál tím míň jistý / že ještě chci ty kroky stíhat“), aby vzápětí vykreslil krásné a především originální symboly něčeho stálého, tedy opravdových jistot („Tak jako slunce z louky nad Čingovem / jak maják v Nidě / Světla co dávno ví že všechno nové / Jak rychle vyjde / i zachází“).

A do třetice musím upozornit na Kubovu zdánlivě blasfemickou, ve skutečnosti však pokornou intimní výpověď V mosteckých emauzích: „Prolétnu svědomí / Tak abych dobrým se zdál / Za branou Sodomy / Stejně se nová staví / Ach Bože můj Bože / Růžová skla jsi mi vzal / Jsme spolu na nože / A přec ti přeju zdraví.“

Všechny ocitované pasáže by stačily na to, abych mohl Je to tak nutný… považovat za jedno z nejlepších českých folkových alb poslední doby. A když navíc velmi vkusnými texty přispívají také Michal Vaněk („Nad Seinou krouží černá vrána / mračna se stáhla nad Paříž / je slyšet tepot bubnů z rána / beznaděj klesá níž a níž…“ – Strom bičovaný větrem) a jeho žena Irena („Až zbouráš hranici / z podivných pocitů / budu stát na špici / tibetských střech / roztáhnu ruce a / proplavu do výšky / v chlebové kůrce / najdu si břeh.“ – Mlčení sov), není už třeba dalších slov.

Je to tak nutný… je vlastně dokladem, že mimořádně silné album lze stále natočit i s klasickými vyjadřovacími prostředky, tedy bez úkroků směrem k alternativě, jazzu, world music či elektronické hudbě. Klasická folková či folkrocková škola stále žije a nezhasíná.

Vydáno vlastním nákladem
Rok vydání: 2009
Žánr: folk/folkrock
Celkový čas: 39:33 

(Pasáž o písni Kastelán byla původně publikována v Katolickém týdeníku v rámci pravidelného Hudebního okénka Milana Tesaře.)

Diskuze k článku