Vladimír Mišík & ETC…: Ztracený podzim (recenze)

Hned na úvod musím přiznat, že pro Vladimíra Mišíka a ETC… mám slabost. A že i když ne všechny jeho desky považuji za vynikající, ke každé z nich si nakonec cestu najdu. Předchozí řadovou nahrávku Umlkly stroje (2004) jsem si velice oblíbil a už v recenzi, kterou jsem tehdy psal po několika málo posleších, jsem naznačil, jak moc se těším na další desku. Mezitím Mišík oslavil šedesátku a také prodělal vážné zdravotní problémy. I proto jsme na novinku s názvem Ztracený podzim museli čekat dlouhých šest let. Na albu, které chtěl zpěvák původně natočit jako sólové (pouze s malou doprovodnou sestavou), nakonec účinkuje opět celá sestava ETC… V ní došlo k jedné zásadní změně – Jan Hrubý kapelu už poněkolikáté opustil a na post houslisty přišel o generaci mladší Vladimír Pavlíček ze skupiny Eggnoise. Na postech kytaristů zůstávají Pavel Skála a Petr Pokorný, rytmiku obstarávají Jiří Veselý a Jiří Zelenka a mezi hosty objevíme jak bývalého člena ETC… Olina Nejezchlebu, tak třeba saxofonistu Františka Kopa a další dechaře a také zpěváka Pavla Bohatého (ex-Blue Effect). Žánrově nové album nepřekvapí. Podobně jako na Umlkly stroje a řadě dalších předchozích desek ETC… na něm najdeme poctivý přímočarý rock s přesahy k blues nebo folku.
Přesahů k písničkářské tvorbě na desce skutečně zazní nemálo, a to navzdory hutnému úvodu první písně U nádraží. Na ní je poznat, že ji aranžoval zkušený hráč na elektrickou kytaru (Pokorný). O aranže dalších písní se podělili Veselý a Skála, případně aranžovala celá kapela. Autorem melodií je ve většině případů Mišík, texty si zčásti napsal také sám, zčásti si je vypůjčil od spřízněných básníků a písničkářů. Konkrétně po letech znovu sáhl po Kainarovi (a vybral trefnou městskou miniaturu U nádraží, hořkou legrácku Ta láska a originální baladický příběh Ďáblíci). Za ještě silnější než Kainarovy verše považuji báseň Františka Gellnera Balada, která dostala melancholický hudební kabátek s hammondkami a violou (Veselý, resp. Pavlíček). K poetičtější části alba patří i titulní píseň s textem méně známého básníka Emila Boka (včetně existenciální otázky: „Jak dlouho tu ještě zůstanu, / jak dlouho tu musím být ještě?“). Do satiričtější a civilnější roviny sklouzávají texty vypůjčené od přátel písničkářů: Třešňákův Vabank („Svět už se letos nejspíš nezmění / pivo došlo, Bůh nové nenaráží“), Ebenovo Vymaž mě z mobilu a také prastará Dědečkova S nebem to mám dobrý („S nebem to mám dobrý / držej mi tam flek / budou na mě hodný / farář mi to řek“). Mišíkovy autorské texty jsou po formální stránce nejméně zajímavé (viz množství gramatických rýmů ve Smůlu mám nebo „nerým“ večeři/rešerši v písni 1984), avšak buďme rádi za to, že před námi zpěvák odkrývá svůj vnitřní svět. A minimálně text písně Nezoufej si se v některých momentech poezii téměř vyrovná. Poezii milostné, něžné, bez zbytečných metafor: „Chvílemi šťastni / Závrať a smích / Má milá zhasni / Pojď ke mně blíž…“
ETC… se jako zavedená značka nemají potřebu příliš radikálně měnit. Proto i některé písně na novém albu nutně připomenou některé starší momenty Mišíkovy kariéry. Někde jde o spojitost textovou (Páteční cajun a starý hit Šmajdák a ploužáky), jinde hudební (kytary v pozadí Smůlu mám připomínají doprovod v legendárním Slunečním hrobě skupiny Blue Effect). Celkově však album dokazuje, že ETC… stále stojí na špici české rockové scény. Jejich melodický rock se nepodbízí, nesnaží se být originální za každou cenu, a přitom díky aranžérskému a hráčskému umu jednotlivých členů skupiny i hostů s přehledem přeskakuje laťku šedivé průměrnosti současné poprockové scény.
A ještě jedna pochvala: Album Ztracený podzim vyšlo v pěkném obalu většího formátu (DVD) s reprodukcemi maleb kolínského rodáka Miroslava Jiránka, který s ETC… už kdysi spolupracoval jako autor obalu jejich druhého alba.

Rok vydání: 2010
Vydavatel: 100PROmotion
Žánr: rock
Celkový čas: 48:01