Už jsme doma: Jeskyně (recenze)

Uznávám, že není úplně standardní psát recenzi na album tři roky po jeho vydání. Na druhou stranu teprve s odstupem si člověk lépe uvědomí, zda je či není deska nadčasová a zda má smysl se k ní vracet. Jeskyně od Už jsme doma v boji s časem vyhrávají a troufnu si tvrdit, že se z jejich hodnoty nic neztratí ani po deseti, dvaceti, pětadvaceti letech.

Jeskyně jsou krásnou ukázkou toho, jak životaschopná může být alternativně rocková hudba ve třetím tisíciletí. A také jak pestrou paletu barev dokáže kapela vykreslit. Pominu hosty, třebaže jsou důležití (a výběr je to zajímavý – Petr Zavadil ze Syčáků na akustickou kytaru, Petr Surý, v minulosti člen mnoha předních folkových skupin, na kontrabas, Tom Háček ze skupin Listolet nebo HuSo na akordeon a další). Základ kapely tvoří klasická rocková trojka – kapelník Miroslav Wanek na kytary a piano, Pepa Červinka na basu, Tomáš Paleta na bicí –, doplněná aktuálně o trumpetistu Adama Tomáška. Vím, že některým dlouholetým fanouškům chybí v současných Už jsme doma saxofon, ale podle mne jej trubka nejen nahrazuje, ale nabízí kapele nové, neotřelé vyjadřovací možnosti. Tomáškova energická hra ve vyšších polohách se totiž skvěle doplňuje s Wanekovým sytým a naléhavým hlasem.

Jakkoli jsou hráčské výkony celé kapely hodny pozornosti, je to právě kapelníkův zpěv, co na sebe strhává největší díl pozornosti. Srovnejme deklamační styl i klidnější zpěv v písni Stropy, zběsilý řev (vedoucí ovšem posléze ke zklidnění) ve Fascinaci, temně fascinující sólo v Marianě a třeba krásné mužské sbory v Propasti. Z toho všeho se skládá mozaika stejně pestrá, jako jsou pestré texty na albu. Jednotné téma jeskyní totiž nabízí různé úhly pohledu a Wanek coby textař toho náležitě využil. Přemýšlíme-li tedy nad tím, zda má po roce 2010 smysl natáčet koncepční alba, Jeskyně jsou jednoznačně kladnou odpovědí.

Písně mají většinou neživotné hrdiny, kteří však náhle ožívají – kapka, která umí být trpělivá, valounek, který potají stírá slzy, stropy, které se bojí závrati, nebo balvan, který se brání. Jenže právě píseň o balvanu, Mariana, je dokladem toho, že za zdánlivě provázanými příběhy minerálů a hornin lze hledat i lidské osudy – zaměnitelné i jedinečné. Mariana o prázdné skále tak nabízí víc než paralelu s velikonočním příběhem o prázdném hrobu a verš „Lidi ho neunesou!“ souvisí možná s balvanem, možná s tělem, které skála ukrývá.

Slova, která by se dala tesat do kamene (!), obsahuje píseň Propast: Jsou dny, kdy se zdá, že je to studna / která vodou tváře ochladí / Jsou dny, kdy je krásné být až u dna / a už se od něj nikdy neodrazit // (…) // Příběh který nikde nezačíná / Jen to někde v hloubce zachrastí / Propast může být i pohostinná – / jen to vykládejte propasti!“ Propastná krása… Krásu vnímám také v celkové energii – poslechněte si Kapku a v ní Wanekovu intonaci, jistotu každého tónu a každé slabiky, přesné trumpetové vyhrávky a uhrančivé sbory.

I když Už jsme doma často vsázejí na punkovou dravost, k jednoduchosti tříakordové hudby mají daleko. A opět nejde pouze o pestrost celého alba, ale také o dramatický vývoj – hudební i textový – v jednotlivých písních. Propast postupně graduje, než vyvrcholí citovanou pasáží. A Fascinace, po pouhém pročtení textů v bookletu zdánlivě jedna z nejméně důležitých písní, se nakonec ukáže být po kompoziční stránce velice promyšleným dílem.

Jeskyně jsou koncepční album v tom nejlepším slova smyslu. Album, na kterém spolu ladí všechny složky – slova, hudba, interpretace, samozřejmě i výtvarné pojetí „nehrajícího člena kapely“ Martina Velíška. Vytknout není téměř co (kostrbatý verš „Propast otevírá náruč svoji“ je výjimkou potvrzující pravidlo). Chválím po třech letech a věřím, že budu chválit i s větším odstupem.

Vydavatel: Indies MG
Rok vydání: 2010
Žánr: alternativní rock
Celkový čas: 44:32