Tempo di vlak: Tajná přání

Rok vydání: 2004
Vydavatel: Ji-Ho Music
Žánr: trampské písně
Celkový čas: 48:32

Zatímco své první album natáčelo ostravské Tempo di vlak těsně předtím, než se mu podařilo vybojoval snad všechny myslitelné festivalové trofeje, novinku Tajná přání nahrávalo jako etablovaná skupina, od které její fanoušci čekali hodně. Navíc stále existuje ono známé rčení o druhém albu coby prubířském kameni, který odhalí opravdové kvality interpreta. Pojďme se tedy podívat, nakolik Ostravané obstáli v konkurenci současného "trampského trhu".

Na první poslech zní deska velmi svěže. Chválím silné melodie, které si posluchač-tramp snadno zapamatuje, může zapsat do cancáku a zpívat u ohně (například Zlatý déšť by klidně mohl zlidovět). Hlasy členů kapely k sobě dobře ladí, pěkné vokály slyšíme například ve Velkých plánech nebo ve Snech (zatímco v Příběhu starých kamenů zpěv trošičku pokulhává). Za pochvalu stojí také swingový doprovod v Poslední naději nebo ve Ztraceném údolí (krásná kytara).

Je však i co vytýkat. Především kmenoví textaři Tempa se stále nedokážou vyhýbat obráceným přízvukům (Příběh starých kamenů, Tajná přání), trochu úsměvně působí ve Ztraceném údolí obecná čeština hned vedle moravismu ("ohniště co všude byly" - "co zme zpívali"). Pavel Zajíc, který kapele věnoval píseň Sny, potvrdil své umění napsat zpěvnou gradující melodii, avšak jeho text patří k nejplytčím na albu (včetně zprofanovaného rýmu sen/den).

Tempo di vlak navazuje na tu nejlepší tradici českého trampského zpívání a hraní. Ve zmíněných swingovkách se samozřejmě inspiruje bratry Ryvoly, vokály v Poslední naději evokuje Pacifik, v závěrečné folkové Lodi na sever mi v uších zní Žalman. Z každého z těchto velikánů si Ostravané vybírají něco a inspirují se, aniž by kopírovali. Výsledek je slušný, i když k nejlepším momentům všech zmíněných má zatím daleko. Všimněte si mimochodem, že jsem většinou našel pozitiva i negativa u stejných písní. I když mne osobně si Tempo získalo spíše svižnějšími skladbami, musím říct, že Tajná přání jsou poměrně kompaktní album bez výstřelků v pozitivním či negativním smyslu.

Obstáli tedy ostravští trampové v konkurenci? Nejprve bychom měli odpovědět na otázku, zda vůbec nějaká konkurence existuje. Vzhledem k zániku Magisonu, k žánrovému rozptylu Lístku a k orientaci Falešné karty především na tradičnější vokální projev u nás neexistuje jiná podobně "pravověrná" a současně dynamická mladá kapela. Konkurence však rohodně existuje v širším slova smyslu, tedy v rámci celé "mladé" folkové scény. Na velkých festivalech Tempo dokázalo, že oslovit umí. Nyní ukazuje, že má dost písniček i na druhou desku, a já věřím, že se dočkáme alb dalších - minimálně stejně dobrých.