Lisopea (recenze CD)

Když má někdo výrazný a průrazný hlas, může zpívat téměř jakýkoli repertoár a vždycky mu to projde. Lucie Nosová, dcera písničkáře Pepy Nose, by na svůj hlas mohla vsadit, mohla by se dát na kariéru popové zpěvačky a určitě by se neztratila. Její zpěv je předurčený pro šansony, případně pro kultivovaný soul à la Marie Rottrová. Je však dobře, že se Nosová rozhodla jít svou cestou, psát vlastní písně a klást na texty minimálně stejný důraz jako na zabarvení svého vokálu. Navíc v triu Lisopea našla důstojné spoluhráče a spoluautory v Miroslavu Balánovi (flétny, bonga) a Dušanu Lapáčkovi (kytara, piano).

Debutové bezejmenné album z roku 2008, na které Lisopea později navázala singlem s novými skladbami Delfíní píseň a Všechno co chceš (a se znovu vydaným hitem Alchymista), představuje reprezentativní průřez tvorbou tohoto folkového tria. Tria, jehož původní název zněl LightSoulPeace, což bylo odvozeno z křestních jmen jednotlivých členů (Lucie – Světlo, Dušan – Duše, Miroslav – Mír).

Lisopea je skupina s jasným a čitelným rukopisem. Proto lze velmi jednoduše shrnout její klady a zápory: Na jednu misku vah můžete položit už zmíněný suverénní zpěv Lucie Nosové, na trojčlenné obsazení relativně bohaté aranže, velmi pěknou kytaru (např. v písni Můj zpěv) i flétnu (Bezruký) a především krásu skrytou v jednoduchosti. Negativem je paradoxně opět Luciin zpěv – v některých momentech zní bohužel afektovaně a nepřirozeně (Železný Jan), emoce přehlušují křehkou náladu skladby. Dalším rušivým prvkem jsou v některých písních zbytečně užitá citoslovce. A negativum do třetice: Instrumentální skladby (zvláště meditativní Rafael) nedosahují síly písní, ve kterých tóny kytar a flétny především podbarvují zpěv.

Ve svých textech se Lucie Nosová snaží řešit obecné problémy poetickým jazykem a v řadě případů se jí to daří. Volba volného verše je šťastná, neboť i díky ní neznějí písně o lásce jako primitivní veršovánky. A i když připustíme, že o citech se už nic nového napsat nedá, verše jako „Lásko má / Už nejsem zajatec, otrok, vazal bez hrdosti / Řekni mi jen / Proč jsi mě týrala a zašlas až do krutosti / Copak nevíš, že čím zacházíš, tím také sejdeš“ znějí v doprovodu s klidnou a dobře zaranžovanou hudbou sugestivně.

Za nejzajímavější text alba – a současně i za nejsilnější píseň – však považuji Bezrukého, zhudebněnou báseň syrského básníka z 20. století Nizára Kabbáního: „Tak to jsem nečekal / Že když tě políbím, tak přijdu o rty. / Tak to jsem nečekal / Že když mě obejmeš, / Vrátím se bezruký.“ Je vlastně jedno, o kom nebo o čem text původně pojednával. V podání Lisopey píseň vnímám jako výpověď o jakékoli síle, která přesahuje člověka.

Debutové album skupiny Lisopea je sympatické a přes drobné výhrady se k němu má smysl vracet. Moje vlastně jediná opravdu velká výtka míří k jednomu detailu v bookletu. „Děkujeme všem, JENŽ nám pomáhají“ je ošklivý prohřešek proti české gramatice. Doporučuji všem, JIŽ neznají správné tvary zájmena „jenž“, aby místo něj buď používali zájmeno „který“ nebo se mu snažili vyhnout jinak.

Rok vydání: 2008
Vydavatel: Veronika Málková
Žánr: meditativní hudba
Celkový čas: 49:35