Julietta, aneb Snář

Jestliže se Martinů snažil ve svých operách o spíše abstraktní děj, dá se říct, že v　Juliettě se mu to podařilo dokonale. Jedinou konkrétní bytostí je tady Michel, který se pohybuje jednotlivými svými sny. Celé dílo je plné nejrůznějších postav, které se tu vynořují a opět mizí někde v　nenávratnu. Libreto si napsal Martinů sám podle divadelní hry Georgese Neveuxe. V　klavírním výtahu k opeře napsal: “Svět se zde jeví jenom v　daném okamžiku, vystřídán příštím okamžikem, vše se tedy řítí do prázdna. Je to v　zásadě psychologický problém a vpravdě velmi starý lidský problém. Co je člověk, co jsem já, co jste vy, co je pravda? Celá hra je zoufalým bojem opřít se o něco stabilního, o konkrétnost, o paměť, o vědomí, které je každým okamžikem podlamováno, převáděno do tragických situací, v　nichž Michel bojuje o udržení své vlastní stability, o udržení svého zdravého rozumu. Podlehne-li, zůstane v　tomto světě bez paměti, bez času navždy.”

Dílo bylo poprvé uvedeno na scénu 16. března roku 1938 v　Národním divadle v　Praze. Premiéry se zúčastnil nejen Bohuslav Martinů se svou ženou Charlotte, ale také Georges Neveux. Roli Julietty zpívala tehdejší hvězda Ota Horáková, provedení řídil Václav Talich, kterého si Martinů vysloveně vyžádal. Poslal mu 12. června 1936 z　Paříže dopis ve kterém mimo jiné napsal:  “Připravuji novou operu…..je to vlastně jakýsi bizarní sen. Partie orchestrální je velmi rozvinutá a zahrál byste si pěkně s　orchestrem. Je to těžké a nemohl bych to svěřit nikomu jinému.” A jak reagoval po premiéře samotný Talich? Cituji: “Sešel se tu v　nadšené shodě ke spolupráci soubor vedený krásným úsilím pokloniti se hluboce autoru i jeho dílu. Dík onomu vzácně družnému zaujetí jsme rukou společnou a nerozdílnou dosáhli nevšedního výsledku, který nesporně patří k　nejradostnějším vzpomínkám mé operně dramatické činnosti.”  Stejně nadšeně hodnotilo představení nejen publikum, ale také kritika.

My se sice nemůžeme vrátit o několik desítek let zpět, abychom byli při tom, ale můžeme strávit krásný čas  sobotních večerů u nahrávky. Juliettu budeme vysílat na pokračování 23. a 30. května, 6. a 13. června v rámci pořadu Vstupenka na operu, jehož začátek je vždy ve 21.20 hodin. Zazní z nahrávky, kterou natočili:.

A ještě pár zajímavostí o okolnostech vzniku opery.

Martinů poslal v　červnu roku 1936 dopis ve kterém píše:

 “Přečetl jsem znovu Vaši hru Julietta, aneb Snář, a aniž bych věděl, jak se to stalo, vidím, že jsem zhudebnil první jednání.”

Brzy na to se poprvé oba autoři setkali a to v　bytě Martinů v　Paříži. Po letech na toto setkání Neveux vzpomíná:

“Očekával mne. Byl jsem spokojený a zároveň mrzutý. Spokojený samozřejmě, že se má hra líbila Martinů. Mrzutý, protože jsem obdržel několik dnů před tím dopis od zástupce Kurta Weilla, skladatele Žebrácké opery, tlumočící mi žádost upravit Juliettu na hudební komedii. Dal jsem už zásadní souhlas a chystal jsem se říci Martinů, že má hra není volná. Neměl jsem však odvahu hned o tom mluvit. O půlnoci jsem sestupoval po schodech domu hluboce rozrušen….. Martinů měl zjevně Juliettu rád a hru umocnil v　půvabu a hloubce. Udělal z　ní mistrovské dílo a já jsem jím byl přímo oslněn. Na druhý den jsem napsal americkému agentovi, že jde o nedorozumění a že má hra není volná…”

A jak Neveux popisuje samotného Martinů?

“Očekával jsem slavnou osobnost. Byl jsem překvapen, že jsem se ocitl před mužem tak nejupřímněji skromným, jakého jsem kdy potkal. Dlouhý, štíhlý diskrétní a co okamžitě překvapilo to byl pohled a jeho hlas. Trochu pomalý, trochu zpěvavý, uchovávající i ve francouzštině český přízvuk, který má tolik půvabu. Domnívám se, že mezi Bohuslavem Martinů a mnou vznikla okamžitá sympatie.”